Zkoušíme Lavičku
Den po premiéře komedie Rande s feministou, která zkoumá, proč je tak těžké rozumět si v partnerství, jsme hned začali zkoušet další novinku – Lavičku. V ní slavný skotský stand-up komik Keir McAllister zkoumá, proč je tak těžké rozumět si… ve všem. Po 2 týdnech zkoušení mohu prohlásit, že bádání Miroslava Hanuše a Petra Stacha pod vedením režiséra Víta Vencla přináší fascinující výsledky.
Na počátku Lavičky vyhořelý korporátní zaměstnanec Joe – Petr Stach – nepatrným posunutím květin z lavičky vzbudí rozhořčení u křehkého, leč popudlivého seniora – Miroslava Hanuše. Spor o květiny připomíná Pana Halperna a pan Johnsona, v němž v první scéně přináší František Němec ke hrobu, u něhož truchlí Petr Kostka, květiny. A vskutku: obě hry jsou založeny na principu rozvedené anekdotické situace, kterou živí antipatie dvou hlavních protagonistů. Halperna a Johnsona spojuje jedna žena; Joa a Sandyho jen jejich odlišnost (ano, proč by nemohla odlišnost spojovat?). Nemají žádnou společnou minulost, žádné společné zájmy, nic, jen se jednoho dne Joe rozhodl využít svou obědovou pauzu v ubíjející práci k tomu, aby si odloučen od ruchu města a života, užil na veřejné lavičce svých „5 minut klidu“. Ovšem má tu smůlu, že pro Sandyho je ona lavička památníkem. Keir McAllister na to naráží, když jsem se ho zeptal na genezi jeho hry:
„Jednou jsme s manželkou trávili Vánoce u jejích rodičů. Žijí v malém městečku Gourock na západním pobřeží – je to krásné místo s úchvatnými vyhlídkami. Na nábřeží tam mají lavičky a některé z nich slouží jako tzv. pamětní lavičky. Místní si jimi připomínají zesnulé blízké a často proto na nich nechávají květiny. Narazili jsem tam na jednu, která tak moc překypovala květinami, plyšáky, svíčkami, šátky a dalšími smutečními upomínkami, že si na ni ani nešlo sednout. Už to nebyla lavička. Funkce, pro niž ji navrhli, se podstatně změnila. Z otázky ‚kdy není lavička lavičkou?' vznikla má hra.“
Lavička po světové premiéře v roce 2018 Keira McAllistera ve Skotsku (a posléze díky turné i v Británii) proslavila jako dramatika. Do té doby byl etablovaný a mnohokrát oceněný stand-up komik, který psal spíš pro profesní zpestření (žádné formální umělecké vzdělání nemá). Možná i proto se zdráhá sám sebe nazývat dramatikem, přestože po covidové pandemii stand-up zanechal a začal se kontinuálně věnovat psaní (nejen pro divadlo, ale také pro rozhlas a televizi).
Všechny své divadelní hry napsal pro sebe, nebo pro své kamarády, a vnímal je spíše jako scénáře pro jejich konkrétní inscenace než jako dramatické texty, které rozešle dramaturgům. Což dokládá i má osobní zkušenost: už týdny se z něj snažím vymámit k přečtení další jeho hry (knižně vyšla pouze Lavička), a ať ho přemlouvám, jak přemlouvám, slíbil mi jen, že své texty znovu projde a pošle ty, za které se bude „nejméně stydět“… Zatím je stále prochází, což omluvně vysvětluje tím, že je jako většina spisovatelů „sužován pochybnostmi o sobě samém.“
I Lavičku psal na tělo sobě a svému kamarádovi s pocitem tvorby jakéhosi scenária pro jejich společný večer (takže text během zkoušení mnohokrát přepisoval), ale navzdory tomu, anebo díky tomu, výborně funguje i jako samostatné, s jejich původní inscenací nesouvisející, dílo. Zužitkoval v něm totiž všechny zkušenosti ze stand-upu. Přičemž nejde jen o to, že přesně ví, jak postavit vtip, jak vygradovat a vypointovat gag, ale také ví, jak komickými prostředky pronikavě zachytit témata současné společnosti (jak se domluvit ve světě, v němž lavička není lavičkou?).
Kromě toho ale McAllister oplývá schopností, kterou nevytříbil na stand-upu, ale prostým pozorováním života – umí napsat dialog plný překvapivých zvratů a jazykové hravosti (jeho speciální schopností jsou originální a nemonotónní hádky). Lavička by se tak dala lehce popsat jako konverzační komedie, ale opomenuli bychom u toho její další dost zásadní vlastnost – „existenciální dráp“ připomínající nejlepší díla absurdního dramatu. Sám McAllister to v našem rozhovoru zdůrazňuje: „Velký vliv na mě měl Beckett. Viděl jsem skvělou inscenaci Čekání na Godota a při psaní Lavičky jsem ji nemohl vyhnat z hlavy.“ Avšak tam, kde Beckett padá do nicoty a deprese, McAllister neztrácí naději. Nepřestává věřit, že je možné prolomit hradby nerozumění si, že bychom se mohli naučit domluvit, že bychom ty průrvy, které se mezi námi všemi poslední dobou víc a víc rozvírají, přece jen mohli zacelit, byť nakonec východisko nachází spíš v mlčení než rozhovoru.
Věrní diváci Ungeltu možná mají v tuto chvíli další asociaci. A nemýlí se – legendární hra amerického dramatu z padesátých let Příběh ze zoo je vzorem všech her, v nichž se dva neznámí setkávají na lavičce (veřejný prostor, v němž se dá spočinout, zastavit, je oblíbené schéma moderního dramatu). Neschopnost dorozumět se však Albee zpracoval v žánru, který kombinuje symbolismus, absurdní drama a tragédii, zatímco McAllister to transformoval v komedii, satiru a existenciální grotesku. Jistě si vybavujete vrchol Příběhu ze zoo – souboj Jerryho (David Švehlík) a Petera (Ondřej Brousek) o lavičku. Záhadná situace dovedená ad absurdum, v níž se Ondřej Brousek tiskne k opěrkám lavičky, umožňuje tolik výkladů, kolik vás jen napadne: lpění na životě, na své komfortní zóně, na majetku, na dosavadním životě, na starých pořádcích… Joe a Sandy jsou Peterovi a Jerryho příbuzní. Akorát jejich spor ještě násobí generační rozkol.
Mám dojem, že mezigenerační války vybuchují kolem nás čím dál častěji. Ať už v mém sousedství, kdy energický dědeček ve 22.01 z okna pořvává na mladé návštěvníky kavárenské zahrádky, anebo v politice, kdy mladá generace nedokáže pochopit např. ekologicky nezodpovědné chování té starší. Jsem na tyto spory obzvláště citlivý, trápí mě. I proto se snažím v Ungeltu mezigenerační propasti zasypávat – například výběrem her, na které může přijít jak babička, tak vnučka. Důležité je to pro mě i vzhledem k historii Divadla Ungelt. Dlouhou dobu bylo považováno za scénu, kterou vyhledává především starší generace. Logicky: hráli na ní hlavně tzv. herečtí bardové.
Slovo bardi pochází z předkřesťanských keltských dob, kdy označovalo potulné básníky, pěvce a vypravěče příběhů. A to každého věku. Postupem času se na barda v českém jazykovém kontextu nabalil význam stáří, zkušeností a mistrovství. Našeho emeritního principála Milana Heina jste proto často mohli slýchat mluvit o svých hercích jako o hereckých bardech, mistrech, kteří v jeho divadle zúročili všechny bohaté zkušenosti ze své dlouhé herecké kariéry – zmiňme alespoň Alenu Vránovou, Janu Štěpánkovou, Hanu Maciuchovou, Františka Němce, Petra Kostku či Reginu Rázlovou…
S odchodem Aloise Švehlíka (který bohužel v Ungeltu nikdy nehrál, ale jehož odchod nás silně zasáhl nejen proto, že byl milovaným tatínkem Davida Švehlíka, ale prostě proto, že byl vynikajícím bardem), se znovu vyrojily úvahy o tom, jak stará herecká generace odchází a jak vypadá ta nastupující. Kdesi na sociálních sítích v komentářích na mě bafl názor, že už takoví herci nejsou. No jistě že ne, zatím. Do barda je možné jen dorůst, a herci rostou jen velkými úkoly, výzvami. Právě ty se jim v Ungeltu snažíme poskytovat. Bardovskou štafetu přebírá například David Švehlík, Jiří Langmajer či Táňa Dyková… A do hlediště Ungeltu tím přivádí i mladší návštěvníky.
Nikdy jsem nad tímto tématem nepřemýšlel víc než při sledování, jak se dva zástupci rozdílné herecké generace – Petr Stach a Miroslav Hanuš – na zkouškách Lavičky inspirují a vzájemně posouvají.
Už na první zkoušce jsem měl déjà vu. Vybavila se mi první čtená Starých mistrů, na níž František Němec otevřel knihu jen jednou, aby si ověřil, že řekl repliku správně. Řekl. Jeho míra připravenosti byla dechberoucí a já tak viděl v přímém přenosu práci mistra. Veškeré technické obtíže (slova, repliky, strukturu hry atd.) a veškeré obsahové zřejmosti (významy a témata) měl nejen zvládnuté, ale hloubkově promyšlené, a to způsobem, který nevylučoval kreativní tvorbu. Znal svůj materiál tak dokonale, že hned mohl pomocí svých nabroušených hereckých nástrojů začít tesat živou sochu – postavu.
První zkouška Lavičky byla stejná. Vzhledem ke kloubní pooperační rekonvalescenci Miroslava Hanuše musela proběhnout u něj v kuchyni. Při cestě pražskými uličkami směrem k jeho domu jsem bojoval s pocitem, že domácí zkoušky jsou k ničemu. Většinou mají tendenci se rozmělnit v nepracovním plkání nebo přinejmenším v nekoncentrovanosti. Zkoušky u Hanušů doma (kde nás přivítala i paní Hanušová, věhlasná choreografka a pedagožka, která nám pomáhala s pohybem ve Dvojce) byly výjimkou potvrzující pravidlo.
Dvaašedesátiletý Miroslav Hanuš jako čerstvý absolvent DAMU sbíral zkušenosti v kladenském divadle. Kruciální „křest“ divadlem dostal v angažmá pod vedením Hany Burešové – nejdříve v Divadle Labyrint a posléze v Divadle v Dlouhé. I on stejně jako František Němec začal zkoušet s naučeným a probádaným textem, i on hned sebevědomě experimentoval s jeho i svými výrazovými možnostmi. Což se naplno projevilo na první aranžovací zkoušce, kdy jsme z kuchyně přešli rovnou na jeviště a kdy Miroslav Hanuš – ještě s berlemi – ohledával nejen význam situací a vět, ale i to, jak je může užít při budování figury. Takže větu: „Klid muže či ženy by neměl být narušován, s tím souhlasím.“ kalibroval během několika vteřin mnoha variacemi, jako by hledal nejpřesnější odstín do barevné mozaiky své role. O její podobě ještě sice neměl finální představu, ale už se pomaličku vyjevovala.
Bardství Miroslava Hanuše až takové překvapení není. Avšak sledovat Petra Stacha je jako sledovat dozrávání ovoce. Petr je v Ungeltu už zavedený herec (na rozdíl od Miroslava Hanuše, který jako Sandy bude v Ungeltu debutovat). Poprvé u nás hrál v roce 2016 v tragédii Smrt a dívka. Poté se stal odborníkem na hry Petera Quiltera. Hrál v jeho 4000 dnech, Trhni si, otče! a nakonec i v komedii Vejšlap, která je stále na repertoáru (a na Letní scéně se nebezpečně rychle vyprodává…). Joe je jeho pátá role v Ungeltu a v připravenosti rozhodně za Miroslavem Hanušem nezaostává. Petr je herec, který se nebojí skočit do neznáma po hlavě a způsob, jakým skočil do groteskního monologu na závěr první scény Lavičky mi ukázal, jak podstatné je pro umělce nebát se. Když roztřásl stropní klenbu výkřikem „jsem botanickej antikrist“, dotkl se přesně té tenké linie mezi komikou a tragikou, kterou mám tak rád.
Zkrátka: zrod bardů v přímém přenosu.
Režisér Vít Vencl svou krejčovskou režijní metodu může s takovými herci rozvíjet v plné palbě. Ani on v Ungeltu nepracuje poprvé, Lavička je po Skleněném stropu, Principu náhody a Dobrou noc, mami jeho čtvrtá režie. A i do ní přináší své pojetí divadla jako laboratoře, v níž systematicky seškrabává z lidských bytostí nánosy slov a nahlíží do jejich náhle odhalených mokvajících ran.
Účast na české premiéře – nejen hry, ale i autora – přislíbil i sám Keir McAllister… Mám v plánu, že po zhlédnutí naší inscenace konečně nabude jako dramatik sebevědomí. Ještě aby ne – jeho textu se dostává té nejlepší péče!
Napsal Pavel Ondruch
„Jednou jsme s manželkou trávili Vánoce u jejích rodičů. Žijí v malém městečku Gourock na západním pobřeží – je to krásné místo s úchvatnými vyhlídkami. Na nábřeží tam mají lavičky a některé z nich slouží jako tzv. pamětní lavičky. Místní si jimi připomínají zesnulé blízké a často proto na nich nechávají květiny. Narazili jsem tam na jednu, která tak moc překypovala květinami, plyšáky, svíčkami, šátky a dalšími smutečními upomínkami, že si na ni ani nešlo sednout. Už to nebyla lavička. Funkce, pro niž ji navrhli, se podstatně změnila. Z otázky ‚kdy není lavička lavičkou?' vznikla má hra.“
Lavička po světové premiéře v roce 2018 Keira McAllistera ve Skotsku (a posléze díky turné i v Británii) proslavila jako dramatika. Do té doby byl etablovaný a mnohokrát oceněný stand-up komik, který psal spíš pro profesní zpestření (žádné formální umělecké vzdělání nemá). Možná i proto se zdráhá sám sebe nazývat dramatikem, přestože po covidové pandemii stand-up zanechal a začal se kontinuálně věnovat psaní (nejen pro divadlo, ale také pro rozhlas a televizi).
Všechny své divadelní hry napsal pro sebe, nebo pro své kamarády, a vnímal je spíše jako scénáře pro jejich konkrétní inscenace než jako dramatické texty, které rozešle dramaturgům. Což dokládá i má osobní zkušenost: už týdny se z něj snažím vymámit k přečtení další jeho hry (knižně vyšla pouze Lavička), a ať ho přemlouvám, jak přemlouvám, slíbil mi jen, že své texty znovu projde a pošle ty, za které se bude „nejméně stydět“… Zatím je stále prochází, což omluvně vysvětluje tím, že je jako většina spisovatelů „sužován pochybnostmi o sobě samém.“
I Lavičku psal na tělo sobě a svému kamarádovi s pocitem tvorby jakéhosi scenária pro jejich společný večer (takže text během zkoušení mnohokrát přepisoval), ale navzdory tomu, anebo díky tomu, výborně funguje i jako samostatné, s jejich původní inscenací nesouvisející, dílo. Zužitkoval v něm totiž všechny zkušenosti ze stand-upu. Přičemž nejde jen o to, že přesně ví, jak postavit vtip, jak vygradovat a vypointovat gag, ale také ví, jak komickými prostředky pronikavě zachytit témata současné společnosti (jak se domluvit ve světě, v němž lavička není lavičkou?).
Kromě toho ale McAllister oplývá schopností, kterou nevytříbil na stand-upu, ale prostým pozorováním života – umí napsat dialog plný překvapivých zvratů a jazykové hravosti (jeho speciální schopností jsou originální a nemonotónní hádky). Lavička by se tak dala lehce popsat jako konverzační komedie, ale opomenuli bychom u toho její další dost zásadní vlastnost – „existenciální dráp“ připomínající nejlepší díla absurdního dramatu. Sám McAllister to v našem rozhovoru zdůrazňuje: „Velký vliv na mě měl Beckett. Viděl jsem skvělou inscenaci Čekání na Godota a při psaní Lavičky jsem ji nemohl vyhnat z hlavy.“ Avšak tam, kde Beckett padá do nicoty a deprese, McAllister neztrácí naději. Nepřestává věřit, že je možné prolomit hradby nerozumění si, že bychom se mohli naučit domluvit, že bychom ty průrvy, které se mezi námi všemi poslední dobou víc a víc rozvírají, přece jen mohli zacelit, byť nakonec východisko nachází spíš v mlčení než rozhovoru.
Věrní diváci Ungeltu možná mají v tuto chvíli další asociaci. A nemýlí se – legendární hra amerického dramatu z padesátých let Příběh ze zoo je vzorem všech her, v nichž se dva neznámí setkávají na lavičce (veřejný prostor, v němž se dá spočinout, zastavit, je oblíbené schéma moderního dramatu). Neschopnost dorozumět se však Albee zpracoval v žánru, který kombinuje symbolismus, absurdní drama a tragédii, zatímco McAllister to transformoval v komedii, satiru a existenciální grotesku. Jistě si vybavujete vrchol Příběhu ze zoo – souboj Jerryho (David Švehlík) a Petera (Ondřej Brousek) o lavičku. Záhadná situace dovedená ad absurdum, v níž se Ondřej Brousek tiskne k opěrkám lavičky, umožňuje tolik výkladů, kolik vás jen napadne: lpění na životě, na své komfortní zóně, na majetku, na dosavadním životě, na starých pořádcích… Joe a Sandy jsou Peterovi a Jerryho příbuzní. Akorát jejich spor ještě násobí generační rozkol.
Mám dojem, že mezigenerační války vybuchují kolem nás čím dál častěji. Ať už v mém sousedství, kdy energický dědeček ve 22.01 z okna pořvává na mladé návštěvníky kavárenské zahrádky, anebo v politice, kdy mladá generace nedokáže pochopit např. ekologicky nezodpovědné chování té starší. Jsem na tyto spory obzvláště citlivý, trápí mě. I proto se snažím v Ungeltu mezigenerační propasti zasypávat – například výběrem her, na které může přijít jak babička, tak vnučka. Důležité je to pro mě i vzhledem k historii Divadla Ungelt. Dlouhou dobu bylo považováno za scénu, kterou vyhledává především starší generace. Logicky: hráli na ní hlavně tzv. herečtí bardové.
Slovo bardi pochází z předkřesťanských keltských dob, kdy označovalo potulné básníky, pěvce a vypravěče příběhů. A to každého věku. Postupem času se na barda v českém jazykovém kontextu nabalil význam stáří, zkušeností a mistrovství. Našeho emeritního principála Milana Heina jste proto často mohli slýchat mluvit o svých hercích jako o hereckých bardech, mistrech, kteří v jeho divadle zúročili všechny bohaté zkušenosti ze své dlouhé herecké kariéry – zmiňme alespoň Alenu Vránovou, Janu Štěpánkovou, Hanu Maciuchovou, Františka Němce, Petra Kostku či Reginu Rázlovou…
S odchodem Aloise Švehlíka (který bohužel v Ungeltu nikdy nehrál, ale jehož odchod nás silně zasáhl nejen proto, že byl milovaným tatínkem Davida Švehlíka, ale prostě proto, že byl vynikajícím bardem), se znovu vyrojily úvahy o tom, jak stará herecká generace odchází a jak vypadá ta nastupující. Kdesi na sociálních sítích v komentářích na mě bafl názor, že už takoví herci nejsou. No jistě že ne, zatím. Do barda je možné jen dorůst, a herci rostou jen velkými úkoly, výzvami. Právě ty se jim v Ungeltu snažíme poskytovat. Bardovskou štafetu přebírá například David Švehlík, Jiří Langmajer či Táňa Dyková… A do hlediště Ungeltu tím přivádí i mladší návštěvníky.
Nikdy jsem nad tímto tématem nepřemýšlel víc než při sledování, jak se dva zástupci rozdílné herecké generace – Petr Stach a Miroslav Hanuš – na zkouškách Lavičky inspirují a vzájemně posouvají.
Už na první zkoušce jsem měl déjà vu. Vybavila se mi první čtená Starých mistrů, na níž František Němec otevřel knihu jen jednou, aby si ověřil, že řekl repliku správně. Řekl. Jeho míra připravenosti byla dechberoucí a já tak viděl v přímém přenosu práci mistra. Veškeré technické obtíže (slova, repliky, strukturu hry atd.) a veškeré obsahové zřejmosti (významy a témata) měl nejen zvládnuté, ale hloubkově promyšlené, a to způsobem, který nevylučoval kreativní tvorbu. Znal svůj materiál tak dokonale, že hned mohl pomocí svých nabroušených hereckých nástrojů začít tesat živou sochu – postavu.
První zkouška Lavičky byla stejná. Vzhledem ke kloubní pooperační rekonvalescenci Miroslava Hanuše musela proběhnout u něj v kuchyni. Při cestě pražskými uličkami směrem k jeho domu jsem bojoval s pocitem, že domácí zkoušky jsou k ničemu. Většinou mají tendenci se rozmělnit v nepracovním plkání nebo přinejmenším v nekoncentrovanosti. Zkoušky u Hanušů doma (kde nás přivítala i paní Hanušová, věhlasná choreografka a pedagožka, která nám pomáhala s pohybem ve Dvojce) byly výjimkou potvrzující pravidlo.
Dvaašedesátiletý Miroslav Hanuš jako čerstvý absolvent DAMU sbíral zkušenosti v kladenském divadle. Kruciální „křest“ divadlem dostal v angažmá pod vedením Hany Burešové – nejdříve v Divadle Labyrint a posléze v Divadle v Dlouhé. I on stejně jako František Němec začal zkoušet s naučeným a probádaným textem, i on hned sebevědomě experimentoval s jeho i svými výrazovými možnostmi. Což se naplno projevilo na první aranžovací zkoušce, kdy jsme z kuchyně přešli rovnou na jeviště a kdy Miroslav Hanuš – ještě s berlemi – ohledával nejen význam situací a vět, ale i to, jak je může užít při budování figury. Takže větu: „Klid muže či ženy by neměl být narušován, s tím souhlasím.“ kalibroval během několika vteřin mnoha variacemi, jako by hledal nejpřesnější odstín do barevné mozaiky své role. O její podobě ještě sice neměl finální představu, ale už se pomaličku vyjevovala.
Bardství Miroslava Hanuše až takové překvapení není. Avšak sledovat Petra Stacha je jako sledovat dozrávání ovoce. Petr je v Ungeltu už zavedený herec (na rozdíl od Miroslava Hanuše, který jako Sandy bude v Ungeltu debutovat). Poprvé u nás hrál v roce 2016 v tragédii Smrt a dívka. Poté se stal odborníkem na hry Petera Quiltera. Hrál v jeho 4000 dnech, Trhni si, otče! a nakonec i v komedii Vejšlap, která je stále na repertoáru (a na Letní scéně se nebezpečně rychle vyprodává…). Joe je jeho pátá role v Ungeltu a v připravenosti rozhodně za Miroslavem Hanušem nezaostává. Petr je herec, který se nebojí skočit do neznáma po hlavě a způsob, jakým skočil do groteskního monologu na závěr první scény Lavičky mi ukázal, jak podstatné je pro umělce nebát se. Když roztřásl stropní klenbu výkřikem „jsem botanickej antikrist“, dotkl se přesně té tenké linie mezi komikou a tragikou, kterou mám tak rád.
Zkrátka: zrod bardů v přímém přenosu.
Režisér Vít Vencl svou krejčovskou režijní metodu může s takovými herci rozvíjet v plné palbě. Ani on v Ungeltu nepracuje poprvé, Lavička je po Skleněném stropu, Principu náhody a Dobrou noc, mami jeho čtvrtá režie. A i do ní přináší své pojetí divadla jako laboratoře, v níž systematicky seškrabává z lidských bytostí nánosy slov a nahlíží do jejich náhle odhalených mokvajících ran.
Účast na české premiéře – nejen hry, ale i autora – přislíbil i sám Keir McAllister… Mám v plánu, že po zhlédnutí naší inscenace konečně nabude jako dramatik sebevědomí. Ještě aby ne – jeho textu se dostává té nejlepší péče!
Napsal Pavel Ondruch
