Oslava 30. výročí - reportáž
2. října 1995 se na Malé Štupartské otevřelo nové pražské divadlo. Ungelt ještě nikdo neznal, ale zakladateli Milanu Heinovi popřály štěstí významné osobnosti té doby. Včera 2. října 2025 jsme oslavili 30. narozeniny a štěstí nám popřály významné osobnosti naší doby. Štěstí se nás drží (klepáme to do dřeva!) nejen díky jim, ale také díky vám – úžasným divákům.
Včerejší oslava, kterou natáčel Český rozhlas Dvojka v rámci talkshow Rozprav Milana Heina (vysílat se budou v neděli 26. října od 11 hodin, díl poté najdete v online archivu Rozhlasu) byla nejen ve znamení „ohlížení“ k minulosti (poslechli jsme si i dvě písně zásadní persony Ungeltu Marty Kubišové z muzikálu Touha jménem Einodis), ale také ve znamení „na-, vz- a vy-hlížení“ budoucnosti.
V tomto blogu se ale již nechci za 3 úžasnými dekádami ohlížet, protože pokud máte nostalgickou náladu, výborně vám poslouží Milanova kniha Moje čtvrtstoletí s Divadlem Ungelt, anebo také náš obsáhlý webový projekt „30 milníků Divadla Ungelt“. Radši podám zprávu vám všem, kteří jste s námi včera nebyli.
Emeritní principál každé výročí začíná svým „hlášením tam nahoru“ – tedy těm ungelťákům, kteří už s námi nejsou. Miloše Kopeckého, Hanu Maciuchovou, Janu Štěpánkovou, Simonu Postlerovou a další informuje o tom, co v uplynulé sezóně bylo (Dvojka, Rande s feministou a Lavička) a pokračuje tím, co v nadcházející sezóně bude. V posledních letech to na jevišti „maličko“ rozvedu i já, takže jsem poplkal o Cizích příbězích, Švýcarsku a Jak starý je Měsíc.
Každé výročí je ale hlavně spojeno s „židlemi“. Však to už znáte: významné osobnosti, umělci a přátelé divadla nám věnují nějakou „židli s příběhem“ a od té chvíle se stávají součástí rodiny Ungeltu. Tradici jsme pochopitelně neporušili ani letos a včera se tak rozšířili o rekordních 10 kousků. Jeden z oblíbených vtípků slavnostního večera byl, že Ungelt aspoň zdarma vybaví svou novou kavárnu v uliční úrovni přímo nad jevištěm (což je vlastně pravda), kterou otevře do konce roku (rekonstrukce a příprava designu ve stylu staropražských kaváren s moderním twistem právě probíhá – a máte se na co těšit!).
Přesto se tohle výročí od těch předchozích lišilo. Kulatiny jsou kulatiny! Stačilo se jen podívat do hlediště – vedle našich milých klubařů se usmívalo tolik osobností, že z vibrací jejich talentů se ještě teď chvěju (pokud by na poslední chvíli kvůli nemoci nezůstali doma Richard Krajčo a Ondřej Kepka, asi by nás ty vibrace už vystřelily na Měsíc…). Takže než došlo k samotnému rituálu předávání židlí, na jeviště vtrhli gratulanti, kteří sice své židle Ungeltu dávno darovali, ale kteří mu chtěli k jubileu prostě jen popřát.
Začali nedivadelníci, naši dlouholetí diváci – břišní a hrudní chirurg Pavel Pafko a neurochirurg Vladimír Beneš. Dva profesorové viděli v Ungeltu snad všechno a oba svou gratulaci okořenili krásným přiznáním, že je tam nikdy nic nezklamalo… Tomu říkám pochvala! Pan Pafko navíc vystihnul podstatu našeho komorního prostoru, když pomocí srovnání s antickým hledištěm v sicilských Syrakusách, které pojalo více jak 15.000 diváků, vyzdvihnul to, co Ungelt dělá Ungeltem – vzácná jednota mezi hledištěm a jevištěm. Udeřil hřebíček na hlavičku, neboť tuhle jednotu lze vztáhnout nejen na prostorové dispozice, ale – a to hlavně – na duchovní rovinu celého komplexního zážitku. Zbožňuju, když někdo umí v jedné pregnantní větě vystihnout celou šíři nějakého fenoménu.
A teď už přichází ta chvíle, kdy na jeviště vystoupali herečtí gratulanti Tereza Brodská, Petra Nesvačilová a David Švehlík.
Terezka mi mnohokrát vyprávěla, jak je pro ni lékařství jedna z nejvznešenějších profesí, a že ji lékaři a lékařky svou profesionalitou a smyslem pro přesnost inspirují. A měla pravdu. Její gratulace byla stejně pregnantní jako ta od pana Pafka a pana Beneše. Vystavěla ji na myšlence, že z profesního hlediska není Ungeltu vlastně co přát, protože se mu už všechno vzácně daří a nemá pochybnosti, že se mu bude dařit dál – co se přát ale musí každou chvíli, je zdraví. A měla pravdu!
Z první řady na jeviště poté vyhupsla Petra Nesvačilová. Vzpomínala na své jihočeské dospívání, kdy jako naivní dvacetiletá dívka napsala Milanovi dopis, že touží hrát v Ungeltu a Milan jí vyrazil dech tím, že jí skutečně odpověděl. Roli jí sice neslíbil, ale nevyloučil to – a už jen ten samotný fakt Petře dodal sílu a odhodlání udělat první krok ke svému snu. Včera jsem se při té příležitosti dozvěděl pro mě doposud neznámou historku: za nějakou dobu Milan Petru oslovil s nabídkou role ve hře s Jirkou Bartoškou! Z projektu sešlo, Jiří Bartoška si uvědomil, že v divadle už nic nového zkoušet nechce, ale Petra Milanovi v hlavě zůstala (její první role v Ungeltu byla v tragikomedii Mezi úterý a pátkem). Posléze nastala jedna z nejdojemnějších chvil, jaké jsem kdy na výročí zažil: Petra poděkovala Milanovi za to, že jí jako jeden z prvních věřil... U tohoto vyznání zaslzela nejen ona.
Po takovém emočním zasažení nás opečoval David Švehlík. Svým rozvážným hlasem navodil absolutní ticho. V něm zarezonovala kromě gratulace další podstatná myšlenka – a nevěřil bych, že lze (opět) udeřit hřebíček na hlavičku tak tiše, křehce a zároveň pádně. Lze. David to umí. Mluvil o tom, proč se v Ungeltu cítí dobře – vzájemný respekt, ohleduplnost, dobrota, otevřenost všech ke všem je podstata, přes kterou u nás nejede vlak. A pokud jsou v divadle – a vlastně na jakémkoli pracovišti – k sobě lidi laskaví, laskavost se šíří dál. A není právě to, co potřebujeme víc a víc? Mám radost, že to (nejen) David vnímá.
Po gratulantech už následoval blok dárců židlí.
Maraton začal symbolicky jednou z našich nejvěrnějších divaček. ALENA SLEZÁKOVÁ do Ungeltu již roky jezdí z dalekého Slavkova. Coby výtvarnice darovala židli vskutku výtvarnickou. Na přední opěrku namalovala svůj milovaný „Austerlitz“ s Napoleonem v popředí. Mysleli jsme si, že to je všechno – vždyť i tak to vypadalo nesmírně pracně! Ale tu Alenka otočila židli a hlediště vydechlo překvapením – na zadní části opěrky byl namalovaný portrét Milana s panem Kopeckým.
DAVIDA LUKEŠE, ředitele Centra Paraple, jste už dva roky mohli vidět na Letní scéně. Ungelt je totiž hrdým partnerem této obecně prospěšné společnosti, která pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy následkem úrazu nebo onemocnění. Od roku 2024 pořádáme na Letní scéně charitativní představení, jehož celý a zdvojnásobený výtěžek Ungelt Parapleti daruje. Už od prvního charitativního představení Bráchy (10. července 2024) jsme se s Davidem Lukešem spřátelili. Druhé charitativní představení (Dvojka) bylo letos 25. června a třetí je před námi – Rande s feministou 25. června 2026 (v prodeji – včetně celého programu Letní scény – bude od 4. listopadu 2025). David Lukeš nám věnoval tonetku z Parapletí kavárny, na kterou ovšem symbolicky připevnili kolečka. Glosoval to tím, že původně chtěli dát invalidní vozík, ale že ten přece jen ještě potřebují.
Herci, režisérovi, scenáristovi, moderátorovi, fotografovi a prezidentovi Herecké asociace ONDŘEJI KEPKOVI účast na oslavě zhatila nějaká viróza, ale poslal nám alespoň nahranou zdravici. Mimochodem: příliš lidí neví, že pan Kepka je významně spojen s prehistorií Ungeltu. Má totiž na svědomí fotografie pro knihu, jejíž ohromný komerční úspěch poskytl Milanovi základní budget na rekonstrukci tehdy omšelého sklepního prostoru na Malé Štupartské. Knihu rozhovorů Milana Heina s Milošem Kopeckým Co za to stálo… dokonce křtila jeho maminka Gabriela Vránová. Jeho židle do Ungeltu doputuje, až bude opět fit (už teď víme, že pochází z Poněšic, střediska, kam léta jezdí na soustředění studenti DAMU).
Další židli daroval Ungeltu fotograf HERBERT SLAVÍK. Jeho manželka Tereza už židli darovala na počátku nultých let, kdy v Ungeltu poprvé hrála v Jak vraždili sestru Charlie. Od té doby se Herbert Slavík stal pravidelným návštěvníkem Ungeltu a návrat Terezy Brodské na naše jeviště (a na divadelní jeviště vůbec) v Nadechnout se života bedlivě sledoval. Herbert Slavík Milana Heina na přelomu tisíciletí fotografoval (ještě na fotofilm!) a právě tyto fotky teď vytáhl z šuplíku... Až jeho židli v kavárně potkáte, nemůžete ji minout. Přední opěrka je plná „povedených“ černobílých portrétů Milana, zadní opěrka oplývá koláží těch prý „nepovedených“.
IVA PAZDERKOVÁ v Ungeltu debutovala v roce 2024, kdy měla premiéru s Petrou Nesvačilovou ve Vzhůru ke hvězdám. Není to sice tak dávno, ale rychle s námi srostla. A svou jednoduchou pevnou stoličkou také udeřila hřebíček na hlavičku. Promluvila o tom, jak cítí, že se vyhýbáme vnější ambaláži a zaměřujeme se prostě a jen na činoherní herectví. Na poctivém hereckém řemesle stojí naše poetika – taková stolička je pevná, spolehlivá a je možné se o ni kdykoli opřít. Jako ta, co nám darovala.
JAN HOLÍK svým Tonym ve Vejšlapu okouzluje už od roku 2020. A okouzlil i svou tonetkou, na jejímž sedáku je vytečkovaná hvězda. Mluvil o tom – na co už mnozí ten večer narazili – že hvězdy jsou pro něj nejen herci, ale hlavně také lékaři (kteří mu, jak si všichni ještě živě pamatujeme, nedávno zachránili život). Svou řeč vypointoval básní (což naposledy udělal, pokud si dobře vzpomínám, Igor Orozovič). Je natolik půvabná, že stojí za uvedení v plném znění: „Ať už jsi mlíkař, / nebo politik po sjezdu / v Ungeltu usadíš / svou prdel na hvězdu.“
VOJTĚCH DYK do Ungeltu vstoupil díky kaskádě náhod, které odstartovala covidová pandemie. Hledali jsme tehdy text pro Táňu Dykovou a ukázalo se, že Vojta má zrovna taky čas a chuť po boku manželky vstoupit na divadelní prkna. Vstoupili ve Slepici na zádech v červnu 2021. Od té doby se tato bláznivá groteska stala nedílnou součástí našeho repertoáru, zvláště programu Letní scény (a pozor: 6. září 2026 na Letní scéně bude derniéra). Když Vojta přinesl svůj dar, působil mimořádně tajemně, neboť nenesl židli, ale takový větší obdelníkový kufr. Možná byl v publiku nějaký kempingový nadšenec, který pochopil, co to je, já mezi ně nepatřil. Se zvědavostí jsem proto očekával, co Vojta z kufříku vytáhne. Nakonec nevytáhl nic, tedy kromě neuvěřitelné gagové situace, kdy se snažil s mikrofonem v ruce rozložit kufřík do tvaru stolu s lavicemi. Honzovi Holíkovi nezbylo než vyskočit na jeviště a Vojtovi přidržet mikrofon. Když se Vojtovi uhrančivý objekt podařilo dosložit, na jevišti zavládla country atmosféra, k níž chyběly už jen špekáčky. A pak i on udeřil hřebíček na hlavičku, když vyslovil to, na co jsme celou dobu mysleli a na co nikdy nezapomínáme: jak podstatní jsou diváci, kteří chtějí kvalitní divadlo „o něčem“. A popřál nám, ať jste stále s námi!
Kromě jednotlivců Ungeltu darují židle i dvojice, nejčastěji partneři (např. Václav Havel židli, kterou můžete vidět v horním výklenku divadelního klubu, daroval spolu s manželkou Dagmar Havlovou, anebo Zuzana Bydžovská darovala židli se svým tehdejším partnerem Miroslavem Etzlerem). Ještě nikdy nám ale v jednom roce nevěnovaly židle hned tři páry.
IVANA CHÝLKOVÁ a JAN KRAUS jsou ostrov partnerské stability v českém hereckém světě a včera jsem pochopil proč mám (asi nejen já) pocit, že jsou spolu co svět světem stojí. Jejich vzájemné manželské hašteření o tom, jak Jan Kraus navzdory svému hlasitému protestu, byl donucen kapitulovat a vzdát se svého oblíbeného sedacího nábytku, je prostě nepopsatelné a musím vás proto znovu odkázat na rozhlasový záznam. Po tomto výstupu se ještě víc těším, jde-li to, na Švýcarsko, inscenaci, v níž Ivana Chýlková poprvé vstoupí na ungelťácké jeviště (což upřímně překvapilo Vojtu Dyka, který popisoval úskalí vysokých herců s naší stropní klenbou).
První čtená zkouška inscenace Rande s feministou byl jeden z nejkrásnějších začátků zkoušení, jaké jsem zažil. Dorazila na ni s miminkem i maminka na konci šestinedělí Eva Adamczyková a sledovala, jak její manžel Marek Adamczyk a Bára Poláková čtou bláznivou romantickou komedii. Už tehdy bylo jasné, že EVA ADAMCZYKOVÁ a MAREK ADAMCZYK budou předávat židli. A tento sehraný manželský pár přivezl jednu z nejvzácnějších – sedával na ní Markův dědeček, legendární český dramaturg Karel Kraus. Pokud nám tuhle židli někdy někdo ukradne, nahlásím vyšetřovatelům všechny české dramaturgy, kteří se kolem Ungeltu mihli. Nikdo jiný nemá pádnější motiv k loupeži. Pikantní bude, až se odhalí, že se inkriminovaná židle nějakými záhadnými okolnostmi ocitla u mého pracovního stolu…
Na první čtené zkoušce Rande s feministou bylo jasné, že židli bude předávat i BÁRA POLÁKOVÁ. Židli, či spíše stoličku, neboli „bobek“, darovala se svým partnerem zpěvákem ŠTĚPÁNEM URBANEM, kterého znáte z televizní soutěže SuperStar, z jeho debutového alba Potopa anebo z duetů Drak či Je jedno jaká byla (na podzim Báře a Štěpánovi vyjde první společné album). Jejich polstrovaný bobek si je našel, když jeli pro židli, kterou měli předvybranou. Na předvybranou židli se vykašlali a vyslyšeli osud. Všechno zaklaplo tak, jak mělo.
Stejně jako všechno zaklaplo ten večer. Po darování poslední židle jsme ještě vyslechli bilanční píseň Přiznání, kterou Milan Hein nahrál před mnoha lety (sinatrovskou klasiku My Way otextovala Milanova sestra Marta Skarlandtová). A pak už tepala celým divadlem volná zábava.
Ungelt tepe často. A po 30 letech stále i tím nejdůležitějším – radostí z tvořivého setkávání. Jsem si jistý, že tyhle pozitivní vibrace jen tak neustanou. Vibrujte s námi!
Všechno nejlepší, nejmilejší Ungelte!
Napsal Pavel Ondruch
V tomto blogu se ale již nechci za 3 úžasnými dekádami ohlížet, protože pokud máte nostalgickou náladu, výborně vám poslouží Milanova kniha Moje čtvrtstoletí s Divadlem Ungelt, anebo také náš obsáhlý webový projekt „30 milníků Divadla Ungelt“. Radši podám zprávu vám všem, kteří jste s námi včera nebyli.
Emeritní principál každé výročí začíná svým „hlášením tam nahoru“ – tedy těm ungelťákům, kteří už s námi nejsou. Miloše Kopeckého, Hanu Maciuchovou, Janu Štěpánkovou, Simonu Postlerovou a další informuje o tom, co v uplynulé sezóně bylo (Dvojka, Rande s feministou a Lavička) a pokračuje tím, co v nadcházející sezóně bude. V posledních letech to na jevišti „maličko“ rozvedu i já, takže jsem poplkal o Cizích příbězích, Švýcarsku a Jak starý je Měsíc.
Každé výročí je ale hlavně spojeno s „židlemi“. Však to už znáte: významné osobnosti, umělci a přátelé divadla nám věnují nějakou „židli s příběhem“ a od té chvíle se stávají součástí rodiny Ungeltu. Tradici jsme pochopitelně neporušili ani letos a včera se tak rozšířili o rekordních 10 kousků. Jeden z oblíbených vtípků slavnostního večera byl, že Ungelt aspoň zdarma vybaví svou novou kavárnu v uliční úrovni přímo nad jevištěm (což je vlastně pravda), kterou otevře do konce roku (rekonstrukce a příprava designu ve stylu staropražských kaváren s moderním twistem právě probíhá – a máte se na co těšit!).
Přesto se tohle výročí od těch předchozích lišilo. Kulatiny jsou kulatiny! Stačilo se jen podívat do hlediště – vedle našich milých klubařů se usmívalo tolik osobností, že z vibrací jejich talentů se ještě teď chvěju (pokud by na poslední chvíli kvůli nemoci nezůstali doma Richard Krajčo a Ondřej Kepka, asi by nás ty vibrace už vystřelily na Měsíc…). Takže než došlo k samotnému rituálu předávání židlí, na jeviště vtrhli gratulanti, kteří sice své židle Ungeltu dávno darovali, ale kteří mu chtěli k jubileu prostě jen popřát.
Začali nedivadelníci, naši dlouholetí diváci – břišní a hrudní chirurg Pavel Pafko a neurochirurg Vladimír Beneš. Dva profesorové viděli v Ungeltu snad všechno a oba svou gratulaci okořenili krásným přiznáním, že je tam nikdy nic nezklamalo… Tomu říkám pochvala! Pan Pafko navíc vystihnul podstatu našeho komorního prostoru, když pomocí srovnání s antickým hledištěm v sicilských Syrakusách, které pojalo více jak 15.000 diváků, vyzdvihnul to, co Ungelt dělá Ungeltem – vzácná jednota mezi hledištěm a jevištěm. Udeřil hřebíček na hlavičku, neboť tuhle jednotu lze vztáhnout nejen na prostorové dispozice, ale – a to hlavně – na duchovní rovinu celého komplexního zážitku. Zbožňuju, když někdo umí v jedné pregnantní větě vystihnout celou šíři nějakého fenoménu.
A teď už přichází ta chvíle, kdy na jeviště vystoupali herečtí gratulanti Tereza Brodská, Petra Nesvačilová a David Švehlík.
Terezka mi mnohokrát vyprávěla, jak je pro ni lékařství jedna z nejvznešenějších profesí, a že ji lékaři a lékařky svou profesionalitou a smyslem pro přesnost inspirují. A měla pravdu. Její gratulace byla stejně pregnantní jako ta od pana Pafka a pana Beneše. Vystavěla ji na myšlence, že z profesního hlediska není Ungeltu vlastně co přát, protože se mu už všechno vzácně daří a nemá pochybnosti, že se mu bude dařit dál – co se přát ale musí každou chvíli, je zdraví. A měla pravdu!
Z první řady na jeviště poté vyhupsla Petra Nesvačilová. Vzpomínala na své jihočeské dospívání, kdy jako naivní dvacetiletá dívka napsala Milanovi dopis, že touží hrát v Ungeltu a Milan jí vyrazil dech tím, že jí skutečně odpověděl. Roli jí sice neslíbil, ale nevyloučil to – a už jen ten samotný fakt Petře dodal sílu a odhodlání udělat první krok ke svému snu. Včera jsem se při té příležitosti dozvěděl pro mě doposud neznámou historku: za nějakou dobu Milan Petru oslovil s nabídkou role ve hře s Jirkou Bartoškou! Z projektu sešlo, Jiří Bartoška si uvědomil, že v divadle už nic nového zkoušet nechce, ale Petra Milanovi v hlavě zůstala (její první role v Ungeltu byla v tragikomedii Mezi úterý a pátkem). Posléze nastala jedna z nejdojemnějších chvil, jaké jsem kdy na výročí zažil: Petra poděkovala Milanovi za to, že jí jako jeden z prvních věřil... U tohoto vyznání zaslzela nejen ona.
Po takovém emočním zasažení nás opečoval David Švehlík. Svým rozvážným hlasem navodil absolutní ticho. V něm zarezonovala kromě gratulace další podstatná myšlenka – a nevěřil bych, že lze (opět) udeřit hřebíček na hlavičku tak tiše, křehce a zároveň pádně. Lze. David to umí. Mluvil o tom, proč se v Ungeltu cítí dobře – vzájemný respekt, ohleduplnost, dobrota, otevřenost všech ke všem je podstata, přes kterou u nás nejede vlak. A pokud jsou v divadle – a vlastně na jakémkoli pracovišti – k sobě lidi laskaví, laskavost se šíří dál. A není právě to, co potřebujeme víc a víc? Mám radost, že to (nejen) David vnímá.
Po gratulantech už následoval blok dárců židlí.
Maraton začal symbolicky jednou z našich nejvěrnějších divaček. ALENA SLEZÁKOVÁ do Ungeltu již roky jezdí z dalekého Slavkova. Coby výtvarnice darovala židli vskutku výtvarnickou. Na přední opěrku namalovala svůj milovaný „Austerlitz“ s Napoleonem v popředí. Mysleli jsme si, že to je všechno – vždyť i tak to vypadalo nesmírně pracně! Ale tu Alenka otočila židli a hlediště vydechlo překvapením – na zadní části opěrky byl namalovaný portrét Milana s panem Kopeckým.
DAVIDA LUKEŠE, ředitele Centra Paraple, jste už dva roky mohli vidět na Letní scéně. Ungelt je totiž hrdým partnerem této obecně prospěšné společnosti, která pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy následkem úrazu nebo onemocnění. Od roku 2024 pořádáme na Letní scéně charitativní představení, jehož celý a zdvojnásobený výtěžek Ungelt Parapleti daruje. Už od prvního charitativního představení Bráchy (10. července 2024) jsme se s Davidem Lukešem spřátelili. Druhé charitativní představení (Dvojka) bylo letos 25. června a třetí je před námi – Rande s feministou 25. června 2026 (v prodeji – včetně celého programu Letní scény – bude od 4. listopadu 2025). David Lukeš nám věnoval tonetku z Parapletí kavárny, na kterou ovšem symbolicky připevnili kolečka. Glosoval to tím, že původně chtěli dát invalidní vozík, ale že ten přece jen ještě potřebují.
Herci, režisérovi, scenáristovi, moderátorovi, fotografovi a prezidentovi Herecké asociace ONDŘEJI KEPKOVI účast na oslavě zhatila nějaká viróza, ale poslal nám alespoň nahranou zdravici. Mimochodem: příliš lidí neví, že pan Kepka je významně spojen s prehistorií Ungeltu. Má totiž na svědomí fotografie pro knihu, jejíž ohromný komerční úspěch poskytl Milanovi základní budget na rekonstrukci tehdy omšelého sklepního prostoru na Malé Štupartské. Knihu rozhovorů Milana Heina s Milošem Kopeckým Co za to stálo… dokonce křtila jeho maminka Gabriela Vránová. Jeho židle do Ungeltu doputuje, až bude opět fit (už teď víme, že pochází z Poněšic, střediska, kam léta jezdí na soustředění studenti DAMU).
Další židli daroval Ungeltu fotograf HERBERT SLAVÍK. Jeho manželka Tereza už židli darovala na počátku nultých let, kdy v Ungeltu poprvé hrála v Jak vraždili sestru Charlie. Od té doby se Herbert Slavík stal pravidelným návštěvníkem Ungeltu a návrat Terezy Brodské na naše jeviště (a na divadelní jeviště vůbec) v Nadechnout se života bedlivě sledoval. Herbert Slavík Milana Heina na přelomu tisíciletí fotografoval (ještě na fotofilm!) a právě tyto fotky teď vytáhl z šuplíku... Až jeho židli v kavárně potkáte, nemůžete ji minout. Přední opěrka je plná „povedených“ černobílých portrétů Milana, zadní opěrka oplývá koláží těch prý „nepovedených“.
IVA PAZDERKOVÁ v Ungeltu debutovala v roce 2024, kdy měla premiéru s Petrou Nesvačilovou ve Vzhůru ke hvězdám. Není to sice tak dávno, ale rychle s námi srostla. A svou jednoduchou pevnou stoličkou také udeřila hřebíček na hlavičku. Promluvila o tom, jak cítí, že se vyhýbáme vnější ambaláži a zaměřujeme se prostě a jen na činoherní herectví. Na poctivém hereckém řemesle stojí naše poetika – taková stolička je pevná, spolehlivá a je možné se o ni kdykoli opřít. Jako ta, co nám darovala.
JAN HOLÍK svým Tonym ve Vejšlapu okouzluje už od roku 2020. A okouzlil i svou tonetkou, na jejímž sedáku je vytečkovaná hvězda. Mluvil o tom – na co už mnozí ten večer narazili – že hvězdy jsou pro něj nejen herci, ale hlavně také lékaři (kteří mu, jak si všichni ještě živě pamatujeme, nedávno zachránili život). Svou řeč vypointoval básní (což naposledy udělal, pokud si dobře vzpomínám, Igor Orozovič). Je natolik půvabná, že stojí za uvedení v plném znění: „Ať už jsi mlíkař, / nebo politik po sjezdu / v Ungeltu usadíš / svou prdel na hvězdu.“
VOJTĚCH DYK do Ungeltu vstoupil díky kaskádě náhod, které odstartovala covidová pandemie. Hledali jsme tehdy text pro Táňu Dykovou a ukázalo se, že Vojta má zrovna taky čas a chuť po boku manželky vstoupit na divadelní prkna. Vstoupili ve Slepici na zádech v červnu 2021. Od té doby se tato bláznivá groteska stala nedílnou součástí našeho repertoáru, zvláště programu Letní scény (a pozor: 6. září 2026 na Letní scéně bude derniéra). Když Vojta přinesl svůj dar, působil mimořádně tajemně, neboť nenesl židli, ale takový větší obdelníkový kufr. Možná byl v publiku nějaký kempingový nadšenec, který pochopil, co to je, já mezi ně nepatřil. Se zvědavostí jsem proto očekával, co Vojta z kufříku vytáhne. Nakonec nevytáhl nic, tedy kromě neuvěřitelné gagové situace, kdy se snažil s mikrofonem v ruce rozložit kufřík do tvaru stolu s lavicemi. Honzovi Holíkovi nezbylo než vyskočit na jeviště a Vojtovi přidržet mikrofon. Když se Vojtovi uhrančivý objekt podařilo dosložit, na jevišti zavládla country atmosféra, k níž chyběly už jen špekáčky. A pak i on udeřil hřebíček na hlavičku, když vyslovil to, na co jsme celou dobu mysleli a na co nikdy nezapomínáme: jak podstatní jsou diváci, kteří chtějí kvalitní divadlo „o něčem“. A popřál nám, ať jste stále s námi!
Kromě jednotlivců Ungeltu darují židle i dvojice, nejčastěji partneři (např. Václav Havel židli, kterou můžete vidět v horním výklenku divadelního klubu, daroval spolu s manželkou Dagmar Havlovou, anebo Zuzana Bydžovská darovala židli se svým tehdejším partnerem Miroslavem Etzlerem). Ještě nikdy nám ale v jednom roce nevěnovaly židle hned tři páry.
IVANA CHÝLKOVÁ a JAN KRAUS jsou ostrov partnerské stability v českém hereckém světě a včera jsem pochopil proč mám (asi nejen já) pocit, že jsou spolu co svět světem stojí. Jejich vzájemné manželské hašteření o tom, jak Jan Kraus navzdory svému hlasitému protestu, byl donucen kapitulovat a vzdát se svého oblíbeného sedacího nábytku, je prostě nepopsatelné a musím vás proto znovu odkázat na rozhlasový záznam. Po tomto výstupu se ještě víc těším, jde-li to, na Švýcarsko, inscenaci, v níž Ivana Chýlková poprvé vstoupí na ungelťácké jeviště (což upřímně překvapilo Vojtu Dyka, který popisoval úskalí vysokých herců s naší stropní klenbou).
První čtená zkouška inscenace Rande s feministou byl jeden z nejkrásnějších začátků zkoušení, jaké jsem zažil. Dorazila na ni s miminkem i maminka na konci šestinedělí Eva Adamczyková a sledovala, jak její manžel Marek Adamczyk a Bára Poláková čtou bláznivou romantickou komedii. Už tehdy bylo jasné, že EVA ADAMCZYKOVÁ a MAREK ADAMCZYK budou předávat židli. A tento sehraný manželský pár přivezl jednu z nejvzácnějších – sedával na ní Markův dědeček, legendární český dramaturg Karel Kraus. Pokud nám tuhle židli někdy někdo ukradne, nahlásím vyšetřovatelům všechny české dramaturgy, kteří se kolem Ungeltu mihli. Nikdo jiný nemá pádnější motiv k loupeži. Pikantní bude, až se odhalí, že se inkriminovaná židle nějakými záhadnými okolnostmi ocitla u mého pracovního stolu…
Na první čtené zkoušce Rande s feministou bylo jasné, že židli bude předávat i BÁRA POLÁKOVÁ. Židli, či spíše stoličku, neboli „bobek“, darovala se svým partnerem zpěvákem ŠTĚPÁNEM URBANEM, kterého znáte z televizní soutěže SuperStar, z jeho debutového alba Potopa anebo z duetů Drak či Je jedno jaká byla (na podzim Báře a Štěpánovi vyjde první společné album). Jejich polstrovaný bobek si je našel, když jeli pro židli, kterou měli předvybranou. Na předvybranou židli se vykašlali a vyslyšeli osud. Všechno zaklaplo tak, jak mělo.
Stejně jako všechno zaklaplo ten večer. Po darování poslední židle jsme ještě vyslechli bilanční píseň Přiznání, kterou Milan Hein nahrál před mnoha lety (sinatrovskou klasiku My Way otextovala Milanova sestra Marta Skarlandtová). A pak už tepala celým divadlem volná zábava.
Ungelt tepe často. A po 30 letech stále i tím nejdůležitějším – radostí z tvořivého setkávání. Jsem si jistý, že tyhle pozitivní vibrace jen tak neustanou. Vibrujte s námi!
Všechno nejlepší, nejmilejší Ungelte!
Napsal Pavel Ondruch
