Zahajovací zkouška Rande s feministou
Před pár dny jsme začali zkoušet romantickou komedii Rande s feministou. Poprvé v ní na naše jeviště vtrhne herecká dvojice Báry Polákové a Marka Adamczyka. Na úvodní čtené zkoušce jsme sice na jeviště ještě nevtrhávali, ale i tak energie herců ve spojení s energií textu divoce rozvibrovala historickou klenbu našeho divadelního klubu.
Britská hra Rande s feministou měla světovou premiéru na podzim 2016 v londýnském Arcola Theatre. Tehdy jsem si hned poznamenal, že stojí za pozornost. Poznámku jsem nevymazal ani po sehnání a přečtení hry. Shodou okolností mi pak na konci jara 2017 v e-mailové schránce přistála první verze překladu. Trvalo skoro devět let, než došlo na její českou premiéru (poprvé se před diváky představí 29. a 30. března 2025). Zdá se vám to dlouho? Řada her čeká v mém „šuplíku“ ještě déle…
Dobře zásobený šuplík se hodí především ve chvílích, kdy si sednete na poradu s Milanem Heinem a Martinem Šimkem a dohodnete se, že místo dvou plánovaných premiér za sezónu, uděláte tři. Kvůli mimořádné vytíženosti našich herců bylo natolik složité poskládat hrací plán Letní scény, že to chtělo ještě jednu novinku. Novinku, která Letní scéně sedne jako „hrnec na… prdek“. Kouzelný šuplík ale potřebuje konkrétnější zadání. A nejlepší zadání je herec. Víte-li koho chcete, brzy narazíte i na to, co chcete.
Na Marka Adamczyka jsme si mysleli už dlouho. Jako spolužáka z nižšího ročníku jsem ho sledoval na ročníkových klauzurách na DAMU i v jeho absolventských rolích v DISKu. Postava do nejmladší sestry zamilovaného a nemilovaného Tuzenbacha je jímavá už když Čechovovy Tři sestry čtete, v podání Marka to byla projížďka na emocionálním tobogánu. A pak samozřejmě musím zmínit i jeho Harolda v Haroldovi a Maude v Divadle na Vinohradech… Poslední role Hany Macuichové, která si partneřinu s Markem nemohla vynachválit. Z hlediště to bylo vidět. Bohužel jsme s ním tehdy počítat nemohli – v Divadle na Vinohradech byl v angažmá.
Obsazovat angažované herce je pro Ungelt provozně riskantní. Každé divadlo skládá program jindy, přičemž Ungelt ho musí – oproti divadelním domům se zaměstnaným hereckým souborem – skládat s předstihem. Má-li herec někde prioritu, zablokuje sestavování hracího plánu, zkomplikuje reprízování i zájezdy, prostě všechno. Ale! Krátce před onou inkriminovanou poradou vedení Ungeltu na mě někde na netu vyskočila zpráva, že Marek Adamczyk z Divadla na Vinohradech definitivně odešel a je na volné noze. Ideální příležitost – stačí po ní chňapnout. Najednou jsem věděl, jakého kouzelného králíka z klobouku, tedy z šuplíku, vytáhnout. Rande s feministou. A chňapli jsme.
Následoval telefonát, zaslání hry Markovi, druhý telefonát, Markovo nadšené „ano“, schůzka a debata o tom, kdo by to s ním mohl hrát. Marek měl jasno. Hned zmínil svou kamarádku Báru Polákovou.
Tady malá odbočka: už na DAMU se často debatovalo o tom, proč je komediálních hereček v současnosti tak málo (je jich málo, anebo jen nemají tolik příležitostí?). V českém divadle měly tzv. „komindy“ své pevné místo: nemusíme jít úplně daleko do historie, stačí zmínit Stellu Zázvorkovou, Ivu Janžurovou či Jiřinu Bohdalovou. Veškeré akademické úvahy o nedostatku „komind“ utnula v roce 2006 Bára Poláková. Ve své absolventské titulní roli v Paní ministrové (srbská satirická hra Branislava Nušiče) rozvinula svůj komediální talent do takových rozměrů, že dodneška, když se mě někdo zeptá na nejlepší české „komindy“ v mladé herecké generaci, mezi prvními zmíním ji. A to i přesto, že svou hereckou divadelní kariéru nechala dlouho vědomě spát (už před pár lety jsme ji do divadla lákali, ale chtěla se soustředit výhradně na výborně nastartovanou pěveckou kariéru). Poslední divadelní premiéru měla 19. prosince 2014 v Dejvickém divadle… Na divadelní prkna se tak v Ungeltu vrátí po 10 letech…!
Ale zpět k rozhovoru s Markem. Přiznal jsem mu, že Báru jsme chtěli už dávno a že ji s největší radostí zkusíme oslovit znovu. A už to jelo: telefonát, zaslání hry, druhý telefonát, Bářino nadšené, ale pokorné „ano“ (přece jen 10 let je 10 let…), a domluvení termínů zkoušek a premiér… Doteď si vybavuji ten pocit, jak jsem vytřeštěně zíral z okna a nemohl uvěřit, že inscenace, která původně nebyla v plánu, přivede do Ungeltu taková esa. A v takové hře.
Emeritní principál Milan Hein několikrát mluvil o tom, jak se Divadlo Ungelt více a více otvírá mladšímu publiku – programově se o to snažíme nejen výběrem herců, ale také výběrem her. Někdy jsme překvapení, jaké hry si oblíbí mladé publikum (nečekal jsem, že nejčastěji povedu dramaturgické úvody pro střední školy před Příběhem ze zoo), někdy se to dá předpokládat (jako u crazy černohumorné komedie Vzhůru ke hvězdám) a někdy máte jistotu. Myslím, že to je případ Rande s feministou, hry, která poctivě, poučeně, a zároveň vtipně hloubá nad tím, jak v současné době (ne)fungují partnerské vztahy a láska.
Ellis před námi rozvíjí do velké míry autobiografický příběh o třicátnici Kate, která stále není schopná nalézt a udržet vztah, protože ji přitahují jen toxičtí chlapi, jak říká „hajzlové“. Poprvé v životě ale potká kluka, který s ní odmítá hrát jakékoli hry, který není nedostupný, ani manipulativní, který ji respektuje a transparentně komunikuje, zkrátka kluka, z něhož zapřisáhlá feministka vychovala zapřisáhlého feministu. A neví si s tím rady.
O genezi hry mi Ellis mimo jiné napsala tohle (celý rozhovor, jako vždy, najdete v programu k inscenaci): „Hra Rande s feministou byla výrazem mé frustrace z toho, že jsem feministkou v pracovním životě a s mými přáteli, ale jakmile se zamiluji, celé mé feministické přesvědčení se okamžitě rozpadne. Mnoho mých kamarádek prožívalo stejný problém – v práci jsme byly feministky, ale zároveň jsme udržovaly (dobrovolně!) vztahy s muži, kteří nás nerespektovali. Měla jsem pocit, že jsme feminismus přijaly jen hlavou, ne srdcem. Pomocí Rande s feministou jsem chtěla pochopit proč.“
V České republice se k mému velkému překvapení pořád setkávám s lidmi, kteří jsou na slovo feminismus alergičtí (Ellis mi potvrdila, že v Británii je situace obdobná), přestože by je ani nenapadlo zpochybňovat jeho podstatu založenou na myšlence obyčejné rovnosti. Ostatně znáte někoho, kdo by souhlasil například s tím, aby ženy měly ve stejné funkci a při stejném objemu práce menší plat než muži? Já ne. I proto jedna z prvních věcí, která mě na Rande s feministou zaujala, byla skutečnost, že k problému současných vztahů, genderovým otázkám a feminismu přistupuje s pochopením pro všechny názorové odstíny. Ellis nás nezatahuje do žádných kulturních válek, které otázku feminismu a genderu schválně extremizují. Místo toho velmi citlivě, bez předsudků a na základě praktických životních zkušeností hledá balanc, harmonii, rovnováhu – ať už mezi konzervativním a liberálním přístupem k životu, mezi racionálním a emocionálním přístupem, mezi mužem a ženou anebo mezi mužským a ženským principem. A dělá to s neuvěřitelným nadhledem!
Je paradoxní, že to byl důvod, proč Ellis dlouho nemohla najít producenta, který by hru zinscenoval: „Mnoho britských divadel k textu přistoupilo s nedůvěrou jen proto, že šlo o komedii. Zaznamenala jsem i výtky, že by hra měla být vážnější, jinak prý její témata nevyniknou.“ Naštěstí se do hry zamiloval režisér Matthew Lloyd a přesvědčil Arcola Theatre, aby ji nasadilo. Po úspěšné premiéře byly všechny nespravedlivé peripetie kolem hledání producenta zapomenuty. Rande se pak dostalo do všech možných koutů světa (od řady inscenací v Německu, přes Istanbul až po Šanghaj). Ukázalo se, že v žánru romantické komedie předestřená témata, oproti očekávání některých britských producentů, vynikají výborně.
Důvod je nasnadě. Ellis tradiční žánr „romcomu“ programově zreformovala a stvořila tak „romantickou komedii pro 21. století“, tj. rovnoprávnou vztahovou komedii. Pod tím si představte jak to, že vztahová dynamika postav není založena na jednoduchém vzorci aktivní muž (lovec) versus pasivní žena (kořist), tak fakt, že v ní není láska pojímána jako pohádkově idealizovaná komodita, ale jako fenomén mnoha podob, na kterém je potřeba kontinuálně pracovat.
Z žánrových filmů, které se točí v České republice je velmi často znát, že napsat současnou romantickou komedii je opravdu obtížné. Scénáristé vytváří drama tím, že nutí své postavy dělat hlouposti, případně být ploše zlé. Postavy v Rande s feministou nepodvádí, nelžou, neškodí, nejsou „zlé“, a přesto mají „co“ hrát. Konflikt je uvnitř nich samých, v jejich zažitých vzorcích, které nedobrovolně opakují. Všechny Ellisiny postavy se upřímně snaží být dobré a chovat se správně, ovšem ne vždy to je možné.
Dramatička se inspiruje u nejlepších. Hrdě se hlásí zvláště ke dvěma židovským autorům (ona sama pochází z rodiny iránských židů): k Neilovi Simonovi (inspirace jeho uměním konverzace je z jejích pointovaných dialogů plných slovních gagů znát – vzpomeňte na Drobečky z perníku nebo na Posledního ze žhavých milenců) a k legendární scénáristce, která žánr romantické komedie v devadesátých letech zásadním způsobem modernizovala, Noře Ephron (Když Harry potkal Sally, Samotář v Seattlu či Láska přes internet).
Rande s feministou vyniká i svým zábavným antiiluzivním přístupem. Ve hře vystupuje 6 postav, které – dle výslovných pokynů autorky – hrají jen 2 herci. Připomíná vám to naši podzimní premiéru Dvojky, kde Bára Hrzánová a Jaromír Dulava hraje 14 postav? Pokud ano, tak se nenechte svést na špatnou cestu. Ellis s principem hereckých proměn pracuje úplně jinak než její o generaci starší kolega Jim Cartwright. „Od začátku jsem chtěla, aby to byla hra jen pro dva herce. Fascinovala mě myšlenka, že v našich životech opakujeme stále stejné vzorce, že sice toužíme po vztazích s novými a úžasnými lidmi, kteří s naší rodinou nemají nic společného, ale nakonec stejně chodíme s našimi rodiči! Hodně jsem četla o terapeutické metodě, které se říká rodinné konstelace. Lidé se v ní dostávají do situací simulující jejich rodinné vztahy i opakující se vzorce, v nichž jsou uvězněni.“
Hlavní postavy Rande s feministou Kate a Steve tak čelí svým ústředním „stínovým figurám“ tím, že se v ně proměňují. Kate hraje Stevovu emancipovanou matku feministku i jeho drsnou a dominantní ex-přítelkyni, Steve hraje Katina staromódního otce a jejího machistického ex-partnera.
Princip proměn dokonale demonstruje ústřední téma, kolem kterého se točí celá hra: je možné se změnit? Jevištní důsledky tohoto navýsost divadelního principu jsou navíc nesmírně zábavné – těšit se můžete na převlekovou komedii, pro niž výtvarník Marek Cpin navrhl rekordních – a teď se podržte! – 22 kostýmů…! Tolik šatstva jsme ještě v žádné naší inscenaci nikdy neměli…
Takže mi zbývá už jen obligátní varování: nenechte se ukolébat tím, že na letošní Letní scéně plánujeme odehrát 11 repríz. Dle tempa, jakým mizí vstupenky, to vypadá, že i 11 repríz je žalostně málo…
Pavel Ondruch
Dobře zásobený šuplík se hodí především ve chvílích, kdy si sednete na poradu s Milanem Heinem a Martinem Šimkem a dohodnete se, že místo dvou plánovaných premiér za sezónu, uděláte tři. Kvůli mimořádné vytíženosti našich herců bylo natolik složité poskládat hrací plán Letní scény, že to chtělo ještě jednu novinku. Novinku, která Letní scéně sedne jako „hrnec na… prdek“. Kouzelný šuplík ale potřebuje konkrétnější zadání. A nejlepší zadání je herec. Víte-li koho chcete, brzy narazíte i na to, co chcete.
Na Marka Adamczyka jsme si mysleli už dlouho. Jako spolužáka z nižšího ročníku jsem ho sledoval na ročníkových klauzurách na DAMU i v jeho absolventských rolích v DISKu. Postava do nejmladší sestry zamilovaného a nemilovaného Tuzenbacha je jímavá už když Čechovovy Tři sestry čtete, v podání Marka to byla projížďka na emocionálním tobogánu. A pak samozřejmě musím zmínit i jeho Harolda v Haroldovi a Maude v Divadle na Vinohradech… Poslední role Hany Macuichové, která si partneřinu s Markem nemohla vynachválit. Z hlediště to bylo vidět. Bohužel jsme s ním tehdy počítat nemohli – v Divadle na Vinohradech byl v angažmá.
Obsazovat angažované herce je pro Ungelt provozně riskantní. Každé divadlo skládá program jindy, přičemž Ungelt ho musí – oproti divadelním domům se zaměstnaným hereckým souborem – skládat s předstihem. Má-li herec někde prioritu, zablokuje sestavování hracího plánu, zkomplikuje reprízování i zájezdy, prostě všechno. Ale! Krátce před onou inkriminovanou poradou vedení Ungeltu na mě někde na netu vyskočila zpráva, že Marek Adamczyk z Divadla na Vinohradech definitivně odešel a je na volné noze. Ideální příležitost – stačí po ní chňapnout. Najednou jsem věděl, jakého kouzelného králíka z klobouku, tedy z šuplíku, vytáhnout. Rande s feministou. A chňapli jsme.
Následoval telefonát, zaslání hry Markovi, druhý telefonát, Markovo nadšené „ano“, schůzka a debata o tom, kdo by to s ním mohl hrát. Marek měl jasno. Hned zmínil svou kamarádku Báru Polákovou.
Tady malá odbočka: už na DAMU se často debatovalo o tom, proč je komediálních hereček v současnosti tak málo (je jich málo, anebo jen nemají tolik příležitostí?). V českém divadle měly tzv. „komindy“ své pevné místo: nemusíme jít úplně daleko do historie, stačí zmínit Stellu Zázvorkovou, Ivu Janžurovou či Jiřinu Bohdalovou. Veškeré akademické úvahy o nedostatku „komind“ utnula v roce 2006 Bára Poláková. Ve své absolventské titulní roli v Paní ministrové (srbská satirická hra Branislava Nušiče) rozvinula svůj komediální talent do takových rozměrů, že dodneška, když se mě někdo zeptá na nejlepší české „komindy“ v mladé herecké generaci, mezi prvními zmíním ji. A to i přesto, že svou hereckou divadelní kariéru nechala dlouho vědomě spát (už před pár lety jsme ji do divadla lákali, ale chtěla se soustředit výhradně na výborně nastartovanou pěveckou kariéru). Poslední divadelní premiéru měla 19. prosince 2014 v Dejvickém divadle… Na divadelní prkna se tak v Ungeltu vrátí po 10 letech…!
Ale zpět k rozhovoru s Markem. Přiznal jsem mu, že Báru jsme chtěli už dávno a že ji s největší radostí zkusíme oslovit znovu. A už to jelo: telefonát, zaslání hry, druhý telefonát, Bářino nadšené, ale pokorné „ano“ (přece jen 10 let je 10 let…), a domluvení termínů zkoušek a premiér… Doteď si vybavuji ten pocit, jak jsem vytřeštěně zíral z okna a nemohl uvěřit, že inscenace, která původně nebyla v plánu, přivede do Ungeltu taková esa. A v takové hře.
Emeritní principál Milan Hein několikrát mluvil o tom, jak se Divadlo Ungelt více a více otvírá mladšímu publiku – programově se o to snažíme nejen výběrem herců, ale také výběrem her. Někdy jsme překvapení, jaké hry si oblíbí mladé publikum (nečekal jsem, že nejčastěji povedu dramaturgické úvody pro střední školy před Příběhem ze zoo), někdy se to dá předpokládat (jako u crazy černohumorné komedie Vzhůru ke hvězdám) a někdy máte jistotu. Myslím, že to je případ Rande s feministou, hry, která poctivě, poučeně, a zároveň vtipně hloubá nad tím, jak v současné době (ne)fungují partnerské vztahy a láska.
Ellis před námi rozvíjí do velké míry autobiografický příběh o třicátnici Kate, která stále není schopná nalézt a udržet vztah, protože ji přitahují jen toxičtí chlapi, jak říká „hajzlové“. Poprvé v životě ale potká kluka, který s ní odmítá hrát jakékoli hry, který není nedostupný, ani manipulativní, který ji respektuje a transparentně komunikuje, zkrátka kluka, z něhož zapřisáhlá feministka vychovala zapřisáhlého feministu. A neví si s tím rady.
O genezi hry mi Ellis mimo jiné napsala tohle (celý rozhovor, jako vždy, najdete v programu k inscenaci): „Hra Rande s feministou byla výrazem mé frustrace z toho, že jsem feministkou v pracovním životě a s mými přáteli, ale jakmile se zamiluji, celé mé feministické přesvědčení se okamžitě rozpadne. Mnoho mých kamarádek prožívalo stejný problém – v práci jsme byly feministky, ale zároveň jsme udržovaly (dobrovolně!) vztahy s muži, kteří nás nerespektovali. Měla jsem pocit, že jsme feminismus přijaly jen hlavou, ne srdcem. Pomocí Rande s feministou jsem chtěla pochopit proč.“
V České republice se k mému velkému překvapení pořád setkávám s lidmi, kteří jsou na slovo feminismus alergičtí (Ellis mi potvrdila, že v Británii je situace obdobná), přestože by je ani nenapadlo zpochybňovat jeho podstatu založenou na myšlence obyčejné rovnosti. Ostatně znáte někoho, kdo by souhlasil například s tím, aby ženy měly ve stejné funkci a při stejném objemu práce menší plat než muži? Já ne. I proto jedna z prvních věcí, která mě na Rande s feministou zaujala, byla skutečnost, že k problému současných vztahů, genderovým otázkám a feminismu přistupuje s pochopením pro všechny názorové odstíny. Ellis nás nezatahuje do žádných kulturních válek, které otázku feminismu a genderu schválně extremizují. Místo toho velmi citlivě, bez předsudků a na základě praktických životních zkušeností hledá balanc, harmonii, rovnováhu – ať už mezi konzervativním a liberálním přístupem k životu, mezi racionálním a emocionálním přístupem, mezi mužem a ženou anebo mezi mužským a ženským principem. A dělá to s neuvěřitelným nadhledem!
Je paradoxní, že to byl důvod, proč Ellis dlouho nemohla najít producenta, který by hru zinscenoval: „Mnoho britských divadel k textu přistoupilo s nedůvěrou jen proto, že šlo o komedii. Zaznamenala jsem i výtky, že by hra měla být vážnější, jinak prý její témata nevyniknou.“ Naštěstí se do hry zamiloval režisér Matthew Lloyd a přesvědčil Arcola Theatre, aby ji nasadilo. Po úspěšné premiéře byly všechny nespravedlivé peripetie kolem hledání producenta zapomenuty. Rande se pak dostalo do všech možných koutů světa (od řady inscenací v Německu, přes Istanbul až po Šanghaj). Ukázalo se, že v žánru romantické komedie předestřená témata, oproti očekávání některých britských producentů, vynikají výborně.
Důvod je nasnadě. Ellis tradiční žánr „romcomu“ programově zreformovala a stvořila tak „romantickou komedii pro 21. století“, tj. rovnoprávnou vztahovou komedii. Pod tím si představte jak to, že vztahová dynamika postav není založena na jednoduchém vzorci aktivní muž (lovec) versus pasivní žena (kořist), tak fakt, že v ní není láska pojímána jako pohádkově idealizovaná komodita, ale jako fenomén mnoha podob, na kterém je potřeba kontinuálně pracovat.
Z žánrových filmů, které se točí v České republice je velmi často znát, že napsat současnou romantickou komedii je opravdu obtížné. Scénáristé vytváří drama tím, že nutí své postavy dělat hlouposti, případně být ploše zlé. Postavy v Rande s feministou nepodvádí, nelžou, neškodí, nejsou „zlé“, a přesto mají „co“ hrát. Konflikt je uvnitř nich samých, v jejich zažitých vzorcích, které nedobrovolně opakují. Všechny Ellisiny postavy se upřímně snaží být dobré a chovat se správně, ovšem ne vždy to je možné.
Dramatička se inspiruje u nejlepších. Hrdě se hlásí zvláště ke dvěma židovským autorům (ona sama pochází z rodiny iránských židů): k Neilovi Simonovi (inspirace jeho uměním konverzace je z jejích pointovaných dialogů plných slovních gagů znát – vzpomeňte na Drobečky z perníku nebo na Posledního ze žhavých milenců) a k legendární scénáristce, která žánr romantické komedie v devadesátých letech zásadním způsobem modernizovala, Noře Ephron (Když Harry potkal Sally, Samotář v Seattlu či Láska přes internet).
Rande s feministou vyniká i svým zábavným antiiluzivním přístupem. Ve hře vystupuje 6 postav, které – dle výslovných pokynů autorky – hrají jen 2 herci. Připomíná vám to naši podzimní premiéru Dvojky, kde Bára Hrzánová a Jaromír Dulava hraje 14 postav? Pokud ano, tak se nenechte svést na špatnou cestu. Ellis s principem hereckých proměn pracuje úplně jinak než její o generaci starší kolega Jim Cartwright. „Od začátku jsem chtěla, aby to byla hra jen pro dva herce. Fascinovala mě myšlenka, že v našich životech opakujeme stále stejné vzorce, že sice toužíme po vztazích s novými a úžasnými lidmi, kteří s naší rodinou nemají nic společného, ale nakonec stejně chodíme s našimi rodiči! Hodně jsem četla o terapeutické metodě, které se říká rodinné konstelace. Lidé se v ní dostávají do situací simulující jejich rodinné vztahy i opakující se vzorce, v nichž jsou uvězněni.“
Hlavní postavy Rande s feministou Kate a Steve tak čelí svým ústředním „stínovým figurám“ tím, že se v ně proměňují. Kate hraje Stevovu emancipovanou matku feministku i jeho drsnou a dominantní ex-přítelkyni, Steve hraje Katina staromódního otce a jejího machistického ex-partnera.
Princip proměn dokonale demonstruje ústřední téma, kolem kterého se točí celá hra: je možné se změnit? Jevištní důsledky tohoto navýsost divadelního principu jsou navíc nesmírně zábavné – těšit se můžete na převlekovou komedii, pro niž výtvarník Marek Cpin navrhl rekordních – a teď se podržte! – 22 kostýmů…! Tolik šatstva jsme ještě v žádné naší inscenaci nikdy neměli…
Takže mi zbývá už jen obligátní varování: nenechte se ukolébat tím, že na letošní Letní scéně plánujeme odehrát 11 repríz. Dle tempa, jakým mizí vstupenky, to vypadá, že i 11 repríz je žalostně málo…
Pavel Ondruch
