Radost v Bráchovi
Máme tu největší radost, protože naše drahá herečka Veronika Khek Kubařová má radost. Tahle obrovská sdílená radost s sebou přináší nezbytnou, ale o to radostnější pauzu v jejím profesním životě. Přerušit uvádění Bráchy, z něhož máme všichni radost, nikdo z nás nechce. A co teprve vy: Brácha se stal jedním z našich nejžádanějších titulů. A tak jsme našli radostné řešení. Dovolte, abych Vám představil Kláru Suchou!
Ale postupně!
Verunčina Radost je pro nás absolutně prvořadá, takže jsme ji rozhodně nechtěli ničím stresovat a už vůbec ne tím, aby hrála za každou cenu co nejdéle, anebo aby spekulovala, kdy se bude chtít vrátit (podstatné pro nás bylo jen to, že se rozhodně do Bráchy časem vrátit chce). A tak jsme všichni, včetně Marka a Igora, dali hlavy dohromady a domluvili se, že najdeme někoho, kdo by po dobu, kdy bude Verunka na Radosti, za ni hrál dvojroli Anity a Wendy, a kdo by pak, až se Verunka vrátí, s ní tuhle lahůdku alternoval (variantu, že by nějaká herečka za ni zaskočila jen na určité období a pak zas vypadla, jsme vyloučili – na to si příliš vážíme práce, kterou do tak velkého přezkušování musí herečka vložit).
A tak jsme si ony hlavy dané dohromady lámali a lámali dál. Protože najít herečku, která by v sobě propojovala všechno, co v sobě propojuje Verunka, a ještě ke všemu zapadla do dokonale sehraného týmu, který se za více jak šedesát repríz stal sevřenou rodinnou jednotkou, se nám všem zdálo, přiznám se vám, nemožné, vyloučené, šílené a prostě naprosto beznadějné. Myslíte, že přeháním? V tom případě je čas zastavit se u toho, co všechno v sobě Verunka ztělesňuje.
Verunka je, odpusťte ten výraz, „full package“, důkaz, že geniální herec nemůže stavět jen na svém talentu, umění a řemesle (a že toto trio má Verunka v himalájských proporcích!), ale na mnoha dalších nezbytnostech: pokoře, vůli, pracovitosti, otevřenosti, spolehlivosti, schopnosti komunikovat, schopnosti pracovat samostatně i v týmu, schopnosti naslouchat, partneřit, schopnosti radostně tvořit, nahlížet dovnitř i ven, schopnosti nezanést pracovní prostředí toxicitou, ani pasivní agresivitou, naopak vytvářet otevřeně kreativní prostředí, které tepe životem, schopnosti nikoho do ničeho netlačit a zároveň schopností prosadit si, co třeba, schopnosti respektovat své i cizí hranice, schopnosti o nich mluvit, schopnosti se domluvit, na čemkoli. Umí pracovat s temnotou stejně jako se světlem, aniž by se v jednom nebo druhém utopila (anebo v nich utopila své okolí). A všechny tyto vlastnosti jsou v harmonii, a když ne, tak o tom Verunka ví a vědomě s tím nakládá. Skvostným způsobem balancuje pochybosti se zdravým sebevědomím, její ego ji neoslepuje, je zdravé, nepřerostlo ani nezakrslo do obskurních extrémů. Zkrátka je to typ herečky, kterou chcete mít v každém souboru, v každém týmu, všude (své o tom ví Městské divadlo Mladá Boleslav, Městská divadla pražská i Dejvické divadlo).
Nic takového jsem nikdy nezažil. – Vlastně ano, jednou.
U herečky Kláry Suché, rozené Klepáčkové. Mé spolužačky z DAMU.
Stejně jako se mi Verunka v mém středním věku stala múzou, prototypem ideální herečky, byla Klárka mou múzou na počátku zrání. Hrála mi už v mé režijní klauzurní práci ve druhém ročníku (ona byla teprve v prvním). Vybral jsem si scénu z Jiráskovy Vojnarky a při zkoušení si vymyslel, že Vojnarka (Klárka) stržena vášní ke svému čeledínovi, nalehne na cvrnkací kuličku, kterou tam zanechalo její dítko, uchopí předmět mezi prsty, zahledí se do jeho barev a pak ho – tj. své dítě – odhodí a definitivně propadne vášni líbajíce Ivana Dejmala (dnes předního člena Národního divadla v Brně). Když mi tuto mladistvou režijní vizi Klárka nejen „splnila“, ale i „naplnila“, spadla mi (a všem přítomným) brada. I díky ní jsem pak dostal první velkou pochvalu, a to i od těch nejpřísnějších pedagogů, včetně nedávno zesnulého profesora Jaroslava Vostrého (čest jeho památce!). Poprvé jsem pocítil, že mé úsilí stát se režisérem není úplně nesmyslné.
Takových okamžiků jsem s ní během studia zažil nespočet; korunu jim pak dala naše absolventská inscenace Markéta, dcera Lazarova, kde Klárka samozřejmě hrála Markétu Lazarovou (stejně jako Verunka v Městských divadlech pražských…). Pod kůži se mi nejvíc zaryl Klárčin závěrečný monolog, v němž u šibenice svého muže „žhnula láskou“ tak, až se dotkla těch nejtajemnějších výšin hereckého umění. I teď, když vzpomínám, jak se u manželovy šibenice veřejně postavila za svůj cit, mám husí kůži. Neodpustím si proto ocitovat Vančurova slova (těch nikdy není dost), s bolestí, že na vás nemohu přenést to, jak je Klárka oživila:
„Je mi lhostejno jaká mučidla mi přisoudíte a jakou kletbou mne odějete. Třesu se jen pro Mikoláše. Můj manžel je zbojníkem, jeho srdce však nikdo z vás nepotěžkal! Žhnu silou. Žhnu láskou. Žhnu radostí! Jaké štěstí, že miluji, jaké štěstí, že mi bylo dopřáno trpět, neboť šťastné duše nemohou žít bez bolesti.“
S tímto monologem se mi spojuje ještě jedna vzpomínka. Vzpomínka na velkolepou herečku Jaroslavu Adamovou, která Klárku a mě učila, a na Markétě Lazarové nám pomáhala. Měli jsme s Klárkou individuální zkoušku na učebně, jen my tři a tenhle monolog. Klárka se před nás postavila a vystřihla ho. Já i paní Adamová jsme se na sebe podívali a nevěděli co říct. Začali jsme si vymýšlet připomínky, ale bylo to zbytečné. Klárka ho přednesla znovu. A znovu, vždy na plno, slzy i síla z ní kanuly stejnou měrou, naprosto nás i sebe emočně rozložila. Paní Adamová se pak podívala na Klárku a tahle tvrdá, přísná a mnohdy krutá pedagožka jí vysekla poklonu, jakou jsem v životě neslyšel, pak se podívala na mě a řekla, že něco takového je pro režiséra dar a že toho nesmí zneužívat, že ji nemůže ničit a nutit brodit se takovými hlubinami opakovaně. Ale pak si sama nemohla pomoct a požádala Klárku, aby to zahrála znovu…
Nikdy jsem paní Adamovou, která na sklonku života ztrácela víru v interpretační Herectví, v němž se herec stane médiem díla, jakýmsi spojujícím šamanem, čarodějem či čarodějnicí, zaříkávající svým metafyzickým Uměním každého přihlížejícího, neviděl tak povzbuzenou, nadějeplnou, křehkou a horoucí… Znovu uvěřila, že Herectví jako magické Umění, které není sebeprezentací, ale katarzním aktem porozumění, transcendence a obousměrným žebříkem propojujícím peklo s nebem, má budoucnost.
Podobný zážitek jsem prožil o třináct let později při zkoušení Bráchy. Vlastně takových zážitků jsem tam měl několik... Opakovaně mi je způsobovali všichni tři herci, Verunka, Marek a Igor. Třeba když se Verunka s Markem – Anita s Japesem – poprvé políbí a zažehnou tím oheň, který je později spálí. Anebo když Anita jako zraněná tygřice vykřičí na Japese, ať vypadne z jejího domu. Anebo když přijde Japes k Anitě s Michaelem a oznámí jim, že se rozhodl zase odjet... Anebo když Wendy v závěrečné scéně účtuje s Michaelem atd. atd. atd. Často jsem na paní Adamovou v těchto chvílích vzpomínal – provozovali jsme alchymii a ona byla naší kněžkou.
Jedině tajemnou magií si dokážu vysvětlit, jak se to vše teď na sebe krásně seskládalo... Cesty se propojily. Zrovna když si Verunka dala Radostnou pauzu (pro tento rok naposledy v Bráchovi vystoupí na Kamenné scéně 26. dubna; bude to 62. repríza), Klárka odešla z Činoherního klubu v Ústí nad Labem, kde byla v angažmá krátce potom, co se po letech svých Radostí vrátila k herectví. Rébus vyřešen! Klárka nejen že zázračně pokryje všech 20 domluvených (a z většiny již vyprodaných) termínů Bráchy, ale především dokonale zapadne do týmu, do inscenace i do, teď už také její, dvojrole Anity s Wendy.
Jistěže tuším, že někdo může namítnout, že Klárčino jméno nezná. Chápu, ale pak mi nezbývá než profrčet její obdivuhodný profesní životopis a taky příběh, který demonstruje všechny svízele profese herečky, která chce a má rodinu.
Po absolutoriu DAMU šla Klárka do Moravského divadla Olomouc, kde jsem ji sledoval, co to šlo a kde táhla repertoár a ohromovala širokou paletou svých schopností – ať už v moderním postdramatickém textu Rolanda Schimmelpfenniga Arabské noci, nebo v klasice jako Agáta v Gogolově Ženitbě. V tu dobu byla také členkou populárního pražského uskupení Cabaret Calembour, který založili naši spolužáci Milan Šotek, Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora, a kde Klárka hrála a zpívala mimo jiné můj nejoblíbenější calembourovský šanson (hudbu složil Igor Orozovič, text Jirka Suchý z Tábora) Básnířka z Prahy 3.
Doteď si pamatuju své rozporuplné pocity, když Klárka z výborně nastartované herecké kariéry v Olomouci vesele a spokojeně odešla na mateřskou dovolenou a své herecké působení omezila jen na rozhlas (k němu se ještě dostanu!). Moc jsem jí to přál, neboť jsem věděl, že to opravdu chce, že pro ni rodina vždycky byla a je na prvním místě, ale zároveň jsem věděl, že to bude na několik let, že určitě nechce jen jedno dítě a že jí chybí dravá ambicióznost, která by ji hnala zpátky do soukolí divadelních jevišť (což je jedno z jejích kouzel). A co si budeme povídat: český pracovní trh, nejen ten divadelní, je – zvláště k mladším matkám, které teprve počaly kariéru – nebývale tvrdý. Jejich návrat k profesi jim systém neulehčuje ani o píď. Velmi snadno tak vyškolené profesionálky nechá nesmyslně zmizet v jiných „náhradních“ oborech.
Naštěstí s mateřskými povinnostmi se nevylučovala práce v rozhlase, kde šla z projektu do projektu. Obsazovali a obsazují si ji ti největší současní rozhlasoví režiséři. Záchvaty čirého nadšení jsem prožíval u její Soni v třídílné rozhlasové dramatizaci fenomenálního českého románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný (režie Lukáš Hlavica). Za tuto studii propukajícího šílenství byla Klárka nominována na prestižní rozhlasovou cenu Neviditelný herec. Nebo u Jenůfky v klasice Gabriely Preissové Její pastorkyňa (režie Aleš Vrzák), nebo u Anny v Soudném dnu Ödöna von Horvátha (režie Vít Vencl). Dokonalá je i v četbách – načetla několik desítek knih. Za všechny doporučím svou nejoblíbenější: Klára a slunce od Kazuo Ishigury. Klárka za tuto četbu získala ocenění za nejlepší interpretku v soutěži Audiokniha roku 2022…
Nakonec ale neuhnízdila jen v rozhlase, přece jenom Klárka dokonale ovládá nejen svůj hlas, ale i své tělo. Ostatně její taneční a pohybové schopnosti jsou vyhlášené tak, že si ji řada režisérů zve ke svým inscenacím jako pohybovou spolupráci (i v Ungeltu nám pomáhala se zumbou ve Stolu pro dva). Hostovala v pražském Národní divadle (Jako břitva – Němcová) a v Divadle pod Palmovkou těsně po mateřské dovolené zastoupila kolegyni, která na mateřskou dovolenou právě nastupovala. Ovšem vrátila se brzy, a Klárka po jedné sezóně musela z Libně odejít. Chápal jsem, že počet pracovních hereckých míst v souboru je striktně omezený, ale stejně jsem to nebyl schopen přijmout, zvláště po její Jindřišce Novákové v inscenaci Tomáše Dianišky 294 STATEČNÝCH… Pak přijala angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde zářila v režiích Davida Šiktance (Varja ve Višňovém sadu nebo Kolemjdoucí v Jídelním voze). David si ji pak také obsadil do své hostovačky v Divadle v Dlouhé (V džungli měst). Nicméně i z Ústí nakonec musela odejít – život v Praze a dojíždění do Ústí se neslučovalo s rolí samostatné matky.
A pak jsme přišli my. Anita a Wendy. Brácha. Klárka do něho poprvé naskočí na zájezdě v Táboře 30. dubna. Vím, že tohle oznámení k vám putuje za pět minut dvanáct… Avšak pevně věřím, že většina z vás pochopí, že jsme Verunčino soukromí chtěli chránit tak dlouho, jak si přála. Upřímně se omlouvám všem, které tato informace zarmoutila, neboť se na Verunku těšili. Jsem si jistý, že až Bráchu s Klárkou uvidíte, nebudete litovat. Dám za ni ruku do ohně. Což jste asi z tohoto rekordně dlouhého blogu už pochopili…😊
Pavel Ondruch
Verunčina Radost je pro nás absolutně prvořadá, takže jsme ji rozhodně nechtěli ničím stresovat a už vůbec ne tím, aby hrála za každou cenu co nejdéle, anebo aby spekulovala, kdy se bude chtít vrátit (podstatné pro nás bylo jen to, že se rozhodně do Bráchy časem vrátit chce). A tak jsme všichni, včetně Marka a Igora, dali hlavy dohromady a domluvili se, že najdeme někoho, kdo by po dobu, kdy bude Verunka na Radosti, za ni hrál dvojroli Anity a Wendy, a kdo by pak, až se Verunka vrátí, s ní tuhle lahůdku alternoval (variantu, že by nějaká herečka za ni zaskočila jen na určité období a pak zas vypadla, jsme vyloučili – na to si příliš vážíme práce, kterou do tak velkého přezkušování musí herečka vložit).
A tak jsme si ony hlavy dané dohromady lámali a lámali dál. Protože najít herečku, která by v sobě propojovala všechno, co v sobě propojuje Verunka, a ještě ke všemu zapadla do dokonale sehraného týmu, který se za více jak šedesát repríz stal sevřenou rodinnou jednotkou, se nám všem zdálo, přiznám se vám, nemožné, vyloučené, šílené a prostě naprosto beznadějné. Myslíte, že přeháním? V tom případě je čas zastavit se u toho, co všechno v sobě Verunka ztělesňuje.
Verunka je, odpusťte ten výraz, „full package“, důkaz, že geniální herec nemůže stavět jen na svém talentu, umění a řemesle (a že toto trio má Verunka v himalájských proporcích!), ale na mnoha dalších nezbytnostech: pokoře, vůli, pracovitosti, otevřenosti, spolehlivosti, schopnosti komunikovat, schopnosti pracovat samostatně i v týmu, schopnosti naslouchat, partneřit, schopnosti radostně tvořit, nahlížet dovnitř i ven, schopnosti nezanést pracovní prostředí toxicitou, ani pasivní agresivitou, naopak vytvářet otevřeně kreativní prostředí, které tepe životem, schopnosti nikoho do ničeho netlačit a zároveň schopností prosadit si, co třeba, schopnosti respektovat své i cizí hranice, schopnosti o nich mluvit, schopnosti se domluvit, na čemkoli. Umí pracovat s temnotou stejně jako se světlem, aniž by se v jednom nebo druhém utopila (anebo v nich utopila své okolí). A všechny tyto vlastnosti jsou v harmonii, a když ne, tak o tom Verunka ví a vědomě s tím nakládá. Skvostným způsobem balancuje pochybosti se zdravým sebevědomím, její ego ji neoslepuje, je zdravé, nepřerostlo ani nezakrslo do obskurních extrémů. Zkrátka je to typ herečky, kterou chcete mít v každém souboru, v každém týmu, všude (své o tom ví Městské divadlo Mladá Boleslav, Městská divadla pražská i Dejvické divadlo).
Nic takového jsem nikdy nezažil. – Vlastně ano, jednou.
U herečky Kláry Suché, rozené Klepáčkové. Mé spolužačky z DAMU.
Stejně jako se mi Verunka v mém středním věku stala múzou, prototypem ideální herečky, byla Klárka mou múzou na počátku zrání. Hrála mi už v mé režijní klauzurní práci ve druhém ročníku (ona byla teprve v prvním). Vybral jsem si scénu z Jiráskovy Vojnarky a při zkoušení si vymyslel, že Vojnarka (Klárka) stržena vášní ke svému čeledínovi, nalehne na cvrnkací kuličku, kterou tam zanechalo její dítko, uchopí předmět mezi prsty, zahledí se do jeho barev a pak ho – tj. své dítě – odhodí a definitivně propadne vášni líbajíce Ivana Dejmala (dnes předního člena Národního divadla v Brně). Když mi tuto mladistvou režijní vizi Klárka nejen „splnila“, ale i „naplnila“, spadla mi (a všem přítomným) brada. I díky ní jsem pak dostal první velkou pochvalu, a to i od těch nejpřísnějších pedagogů, včetně nedávno zesnulého profesora Jaroslava Vostrého (čest jeho památce!). Poprvé jsem pocítil, že mé úsilí stát se režisérem není úplně nesmyslné.
Takových okamžiků jsem s ní během studia zažil nespočet; korunu jim pak dala naše absolventská inscenace Markéta, dcera Lazarova, kde Klárka samozřejmě hrála Markétu Lazarovou (stejně jako Verunka v Městských divadlech pražských…). Pod kůži se mi nejvíc zaryl Klárčin závěrečný monolog, v němž u šibenice svého muže „žhnula láskou“ tak, až se dotkla těch nejtajemnějších výšin hereckého umění. I teď, když vzpomínám, jak se u manželovy šibenice veřejně postavila za svůj cit, mám husí kůži. Neodpustím si proto ocitovat Vančurova slova (těch nikdy není dost), s bolestí, že na vás nemohu přenést to, jak je Klárka oživila:
„Je mi lhostejno jaká mučidla mi přisoudíte a jakou kletbou mne odějete. Třesu se jen pro Mikoláše. Můj manžel je zbojníkem, jeho srdce však nikdo z vás nepotěžkal! Žhnu silou. Žhnu láskou. Žhnu radostí! Jaké štěstí, že miluji, jaké štěstí, že mi bylo dopřáno trpět, neboť šťastné duše nemohou žít bez bolesti.“
S tímto monologem se mi spojuje ještě jedna vzpomínka. Vzpomínka na velkolepou herečku Jaroslavu Adamovou, která Klárku a mě učila, a na Markétě Lazarové nám pomáhala. Měli jsme s Klárkou individuální zkoušku na učebně, jen my tři a tenhle monolog. Klárka se před nás postavila a vystřihla ho. Já i paní Adamová jsme se na sebe podívali a nevěděli co říct. Začali jsme si vymýšlet připomínky, ale bylo to zbytečné. Klárka ho přednesla znovu. A znovu, vždy na plno, slzy i síla z ní kanuly stejnou měrou, naprosto nás i sebe emočně rozložila. Paní Adamová se pak podívala na Klárku a tahle tvrdá, přísná a mnohdy krutá pedagožka jí vysekla poklonu, jakou jsem v životě neslyšel, pak se podívala na mě a řekla, že něco takového je pro režiséra dar a že toho nesmí zneužívat, že ji nemůže ničit a nutit brodit se takovými hlubinami opakovaně. Ale pak si sama nemohla pomoct a požádala Klárku, aby to zahrála znovu…
Nikdy jsem paní Adamovou, která na sklonku života ztrácela víru v interpretační Herectví, v němž se herec stane médiem díla, jakýmsi spojujícím šamanem, čarodějem či čarodějnicí, zaříkávající svým metafyzickým Uměním každého přihlížejícího, neviděl tak povzbuzenou, nadějeplnou, křehkou a horoucí… Znovu uvěřila, že Herectví jako magické Umění, které není sebeprezentací, ale katarzním aktem porozumění, transcendence a obousměrným žebříkem propojujícím peklo s nebem, má budoucnost.
Podobný zážitek jsem prožil o třináct let později při zkoušení Bráchy. Vlastně takových zážitků jsem tam měl několik... Opakovaně mi je způsobovali všichni tři herci, Verunka, Marek a Igor. Třeba když se Verunka s Markem – Anita s Japesem – poprvé políbí a zažehnou tím oheň, který je později spálí. Anebo když Anita jako zraněná tygřice vykřičí na Japese, ať vypadne z jejího domu. Anebo když přijde Japes k Anitě s Michaelem a oznámí jim, že se rozhodl zase odjet... Anebo když Wendy v závěrečné scéně účtuje s Michaelem atd. atd. atd. Často jsem na paní Adamovou v těchto chvílích vzpomínal – provozovali jsme alchymii a ona byla naší kněžkou.
Jedině tajemnou magií si dokážu vysvětlit, jak se to vše teď na sebe krásně seskládalo... Cesty se propojily. Zrovna když si Verunka dala Radostnou pauzu (pro tento rok naposledy v Bráchovi vystoupí na Kamenné scéně 26. dubna; bude to 62. repríza), Klárka odešla z Činoherního klubu v Ústí nad Labem, kde byla v angažmá krátce potom, co se po letech svých Radostí vrátila k herectví. Rébus vyřešen! Klárka nejen že zázračně pokryje všech 20 domluvených (a z většiny již vyprodaných) termínů Bráchy, ale především dokonale zapadne do týmu, do inscenace i do, teď už také její, dvojrole Anity s Wendy.
Jistěže tuším, že někdo může namítnout, že Klárčino jméno nezná. Chápu, ale pak mi nezbývá než profrčet její obdivuhodný profesní životopis a taky příběh, který demonstruje všechny svízele profese herečky, která chce a má rodinu.
Po absolutoriu DAMU šla Klárka do Moravského divadla Olomouc, kde jsem ji sledoval, co to šlo a kde táhla repertoár a ohromovala širokou paletou svých schopností – ať už v moderním postdramatickém textu Rolanda Schimmelpfenniga Arabské noci, nebo v klasice jako Agáta v Gogolově Ženitbě. V tu dobu byla také členkou populárního pražského uskupení Cabaret Calembour, který založili naši spolužáci Milan Šotek, Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora, a kde Klárka hrála a zpívala mimo jiné můj nejoblíbenější calembourovský šanson (hudbu složil Igor Orozovič, text Jirka Suchý z Tábora) Básnířka z Prahy 3.
Doteď si pamatuju své rozporuplné pocity, když Klárka z výborně nastartované herecké kariéry v Olomouci vesele a spokojeně odešla na mateřskou dovolenou a své herecké působení omezila jen na rozhlas (k němu se ještě dostanu!). Moc jsem jí to přál, neboť jsem věděl, že to opravdu chce, že pro ni rodina vždycky byla a je na prvním místě, ale zároveň jsem věděl, že to bude na několik let, že určitě nechce jen jedno dítě a že jí chybí dravá ambicióznost, která by ji hnala zpátky do soukolí divadelních jevišť (což je jedno z jejích kouzel). A co si budeme povídat: český pracovní trh, nejen ten divadelní, je – zvláště k mladším matkám, které teprve počaly kariéru – nebývale tvrdý. Jejich návrat k profesi jim systém neulehčuje ani o píď. Velmi snadno tak vyškolené profesionálky nechá nesmyslně zmizet v jiných „náhradních“ oborech.
Naštěstí s mateřskými povinnostmi se nevylučovala práce v rozhlase, kde šla z projektu do projektu. Obsazovali a obsazují si ji ti největší současní rozhlasoví režiséři. Záchvaty čirého nadšení jsem prožíval u její Soni v třídílné rozhlasové dramatizaci fenomenálního českého románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný (režie Lukáš Hlavica). Za tuto studii propukajícího šílenství byla Klárka nominována na prestižní rozhlasovou cenu Neviditelný herec. Nebo u Jenůfky v klasice Gabriely Preissové Její pastorkyňa (režie Aleš Vrzák), nebo u Anny v Soudném dnu Ödöna von Horvátha (režie Vít Vencl). Dokonalá je i v četbách – načetla několik desítek knih. Za všechny doporučím svou nejoblíbenější: Klára a slunce od Kazuo Ishigury. Klárka za tuto četbu získala ocenění za nejlepší interpretku v soutěži Audiokniha roku 2022…
Nakonec ale neuhnízdila jen v rozhlase, přece jenom Klárka dokonale ovládá nejen svůj hlas, ale i své tělo. Ostatně její taneční a pohybové schopnosti jsou vyhlášené tak, že si ji řada režisérů zve ke svým inscenacím jako pohybovou spolupráci (i v Ungeltu nám pomáhala se zumbou ve Stolu pro dva). Hostovala v pražském Národní divadle (Jako břitva – Němcová) a v Divadle pod Palmovkou těsně po mateřské dovolené zastoupila kolegyni, která na mateřskou dovolenou právě nastupovala. Ovšem vrátila se brzy, a Klárka po jedné sezóně musela z Libně odejít. Chápal jsem, že počet pracovních hereckých míst v souboru je striktně omezený, ale stejně jsem to nebyl schopen přijmout, zvláště po její Jindřišce Novákové v inscenaci Tomáše Dianišky 294 STATEČNÝCH… Pak přijala angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde zářila v režiích Davida Šiktance (Varja ve Višňovém sadu nebo Kolemjdoucí v Jídelním voze). David si ji pak také obsadil do své hostovačky v Divadle v Dlouhé (V džungli měst). Nicméně i z Ústí nakonec musela odejít – život v Praze a dojíždění do Ústí se neslučovalo s rolí samostatné matky.
A pak jsme přišli my. Anita a Wendy. Brácha. Klárka do něho poprvé naskočí na zájezdě v Táboře 30. dubna. Vím, že tohle oznámení k vám putuje za pět minut dvanáct… Avšak pevně věřím, že většina z vás pochopí, že jsme Verunčino soukromí chtěli chránit tak dlouho, jak si přála. Upřímně se omlouvám všem, které tato informace zarmoutila, neboť se na Verunku těšili. Jsem si jistý, že až Bráchu s Klárkou uvidíte, nebudete litovat. Dám za ni ruku do ohně. Což jste asi z tohoto rekordně dlouhého blogu už pochopili…😊
Pavel Ondruch
