První premiéra třicáté sezóny – Dvojka
Před námi je ještě skoro měsíc hraní na Novém Světě. Už teď je ale jasné – dali jste nám to všemožně najevo – že jste s námi léto prožili rádi. Blaží to i zavazuje. S těmito pocity vstoupíme do 30. sezóny. Když na Kamenné scéně odehrajeme první představení (16.9.), zkoušení Dvojky bude v plném proudu. Nejlepší poděkování za bombastickou letní návštěvnost je přece další dobrá inscenace!
Jim Cartwright (ročník 1958) napsal hru Dvojka v roce 1989. Odvážný dramatik pocházející z dělnických poměrů, který zachycoval bídu (ekonomickou) i bohatství (duchovní) svého rodiště (průmyslového severoanglického hrabství Lancashire) se proslavil o tři roky dřív šokující hrou Ulice. Odmítnul v ní iluzivní realismus i tradiční způsob uceleného vyprávění a svým sžíravým vhledem do bezútěšného života nezaměstnaných rozvířil vody britského konzervativního divadla. A přitom jen mozaikovitě vykreslil ruch jedné obyčejné ulice, kde každou chvíli nahlédneme do různých pokojů, abychom se pak zase vrátili na dlažbu a čekali, jaký život nás mine tentokrát…
Ulice má s Dvojkou mnoho společného. Obě se odehrávají na veřejném prostranství (jen se z venkovního dějiště přeneseme do hospody) a obě jsou strukturovány pomocí krátkých scén, které britští teatrologové často popisují pomocí slůvka vignette – viněta. Tj. úderný náčrt, střípek události, symbolický ornament či esenciální situace. Skrze ni se pak na maličké ploše vyjevuje celý život, v případě Cartwrighta: „celý člověk“.
Avšak jeden rozdíl mezi Ulicí a Dvojkou na první pohled nepřehlédnete. Ulice je celosouborová epická hra pro více jak 30 herců, komorní Dvojka si vystačí jen s 2 aktéry. Ve Dvojce ústřední rozhádaný pár hostinských po celý večer nejenže obsluhuje přicházející tu více tu méně bizarní postavičky jako vystřižené z filmů Federica Felliniho, ale zároveň je ztvárňuje. A tak všechny postavy Dvojky (je jich 14) hrají jen 2 herci.
Autorův ďábelsky úsporný požadavek razantně znásobuje účinek jeho dramatických vinět. Nechce jen zachytit panoptikum pohnutých lidských osudů jednoho dělnického města, nechce lidský osud jen popsat, chce ho na jednom vzorku (vinětě) nahlédnout jak zevnitř, tak zvenčí. Věří, že pouze dvojím pohledem zjistí, jestli je možné se z „bahna ulice“ očistit (a pokud ano, tak jak?).
Tento dvojí pohled je automaticky vlastní všem hercům. Hlubokou nápodobou se snaží cizí bytosti pochopit „tělesně“. Vstupují sice do duše pozorovaného, ale jsou zároveň i vně. Jsou a nejsou tím, koho hrají. Cítí a zároveň myslí. Tuhle magickou dialektiku Cartwright přiznává a upozorňuje na ni. Každá další přiznaná přeměna herce v někoho jiného je pak scénickým předvedením snahy pochopit něčí jednání (nejde jen o emoce, ale i o činy). Ne náhodou se v souvislosti s Cartwrightem zmiňuje Bertolt Brecht.
V Dvojce Cartwright organicky přeměňuje a mísí takové protiklady jako jsou klauniáda, konverzační komedie a psychologické drama. Její náročnost si tak nezadá s náročností italské belcantové opery, kde sopranistka musí opakovaně na jeden nádech stoupat k nejvyšším koloraturám… Herci nemohli přehlédnout, jakou obří příležitost jim tím Cartwright poskytl. A zamilovali si ho.
Diváci si jej oblíbili vzápětí. Proniknul do mainstreamu, přestože se odklonil od všeho, na co bylo britské středostavovské publikum zvyklé – zvláště pak od realismu tehdy již „starých“ rozhněvaných mladých mužů. Jeho divadelní hravost, levicový étos, drsný, leč chápavý humor a tragikomická směs poetična a syrovosti výborně konvenovala raným devadesátým letům (někdo dokonce Cartwrighta považuje za první vlaštovku coolness dramatiky). Dvojka je sice oproti Ulici trochu jemnější, ale i tak byl její hrubozrnný básnivý jazyk příležitostí řádně se vyřádit pro našeho tolikrát osvědčeného překladatele Pavla Dominika. Využil ji dokonale.
Hra prošla všemi možnými světovými jevišti a dodnes je jednou z Cartwrightových nejhranějších (konkuruje jí jen pohádka pro dospělé Vzestup a pád Tichého hlasu). Vedle profesionálních scén si ji oblíbily i ty studentské (jako skvělý učební materiál herectví) a i ty amatérské (jako skvělou příležitost zablbnout si). Po ocenění Manchester Evening News Theatre Award pro nejlepší hru se o ní začalo mluvit jako o jedné z nejlepších „two-hander plays“ (což lze přeložit nudně jako „hry pro dva“ a zábavně, i když trochu nesmyslně, jako „dvouručáky“).
Neví divu, že se na počátku nultých let text dostal k principálovi divadla, který se na dvouručáky (a tříručáky) ve svém mladinkém komorním divadle specializoval – k Milanovi Heinovi.
Hledal tehdy role pro Zuzanu Bydžovskou a Oldřicha Kaisera. Oba byli na vrcholu své kariéry, oba byli pro Ungelt jako stvoření (dodneška v něm zanechali nesmazatelnou stopu) a pro oba byla taková komediantská výzva ideální. Ovšem tak, jak to v divadle občas chodí, staré plány se přetváří v nové. Zuzana Bydžovská poprvé vstoupila do Ungeltu v roce 2001 po boku Miroslava Etzlera ve hře Na ocet (záznam této inscenace je čerstvě k vidění na Dramoxu) a Oldřich Kaiser v roce 2006 po boku Chantal Poullain v Šesti tanečních hodinách v šesti týdnech.
To je ještě doba, ve které jsem do Ungeltu chodil jen jako nadšený student divadelní školy. O Milanových nerealizovaných plánech uvést v české premiéře Dvojku jsem nevěděl, ale text mě samozřejmě neminul. Jen těžko se můžete zajímat o „dvouručáky“ a nenatrefit na tuhle (dnes již) klasiku. Bylo vtipné, když jsem Milanovi začal o Dvojce vyprávět a on mě přerušil historkou o tom, jak ji už málem jednou uvedl. Shodli jsme se, že ji z šuplíku prostě vytáhnout musíme. Otázka zněla jen „kdy“ a „kdo“. Jisté bylo, že to musí hrát prvotřídní herci a že to nemůžu režírovat já. Své znalosti ze zaprášených dělnických hospod – bohužel/bohudík (?) – čerpám pouze z vyprávění a literatury.
Nejvíc jsem se k takovým hospůdkám přiblížil během angažmá v milovaném Českém Těšíně. Rozhodně jsem ale nemohl trumfnout ostravského rodáka, režiséra a autentického odborníka (nejen) na „suterény bytí“ Janusze Klimszu (v Těšíně působil také). Ungelt mu vděčí nejen za svou v současnosti největší repertoárovou stálici Deštivé dny (je to nejstarší inscenace na repertoáru – hrajeme ji od roku 2012), ale také za další výjimečné kousky (Láskou posedlí, Mezi úterým a pátkem a To mám ale kliku). Hned jsem si myslel, že Dvojka bude pro Janusze ideální. Souhlasil.
Následně jsme se jednomyslně shodli na obsazení Jaromíra Dulavy. V hlavě mi ještě živě bublaly vzpomínky na zkoušení Pstruhů, během něhož mě okouzloval citem pro detail (všimněte si, jak během Pstruhů mistrovsky pracuje s tak obyčejnou rekvizitou jako je rybářský prut), timing (zaměřte se na stupňovanou nelibost, když mu na jeho rybářské místo přijde Pavel Liška a nechce z něj odejít), tragikomickou hranu (tu si asi nejvíc vychutnáte, když prozkoumáte způsob, jakým vypráví o přítelkyni Milici), a také – a to v neposlední řadě – proměnlivost, plnokrevnost a barevnost jeho projevu (prostě jděte na Pstruhy). Ostatně na Lálově kreaci v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho v Činoherním klubu by se daly vyučovat principy komedie a grotesky (tyhle dovednosti pak aplikoval i jako režisér v naší Slepici na zádech).
Stejně jako Lála i Bára Hrzánová moc dobře ví, že bez tragiky nemůže být nic opravdu vtipného. Což nejen dokázala v mnoha jiných rolích, ale také na třech předprázdninových setkáních, na nichž se Dvojka tzv. „předvařila“ (fotografie u tohoto příspěvku je právě z této zkoušky). S Bárou Hrzánovou jsme se už nějaký čas namlouvali, a když ji Janusz (je jeho spolužačkou z DAMU) navrhnul, zajásali jsme. Báru Hrzánovou, pro kterou to bude v Ungeltu první role, a Lálu Dulavu, který v Ungeltu bude hrát už počtvrté (znáte ho ze Sylvie, Řidiče paní Daisy a Pstruhů), považuji za jedny z nejlepších komediálních herců své generace. A píšu-li komediálních, mám na mysli ten druh komedie, v níž intelekt, vkus a spontánnost vítězí nad hloupostí, podbízivostí a křečí. Ne, opravdu si nedokážu pro tuto hru představit lepší tým.
České premiéry Dvojky budou 2. a 3. listopadu. Vítejte v (snad) inteligentní, vkusné a spontánní třicáté sezóně. Ať se vám líbí!
Ulice má s Dvojkou mnoho společného. Obě se odehrávají na veřejném prostranství (jen se z venkovního dějiště přeneseme do hospody) a obě jsou strukturovány pomocí krátkých scén, které britští teatrologové často popisují pomocí slůvka vignette – viněta. Tj. úderný náčrt, střípek události, symbolický ornament či esenciální situace. Skrze ni se pak na maličké ploše vyjevuje celý život, v případě Cartwrighta: „celý člověk“.
Avšak jeden rozdíl mezi Ulicí a Dvojkou na první pohled nepřehlédnete. Ulice je celosouborová epická hra pro více jak 30 herců, komorní Dvojka si vystačí jen s 2 aktéry. Ve Dvojce ústřední rozhádaný pár hostinských po celý večer nejenže obsluhuje přicházející tu více tu méně bizarní postavičky jako vystřižené z filmů Federica Felliniho, ale zároveň je ztvárňuje. A tak všechny postavy Dvojky (je jich 14) hrají jen 2 herci.
Autorův ďábelsky úsporný požadavek razantně znásobuje účinek jeho dramatických vinět. Nechce jen zachytit panoptikum pohnutých lidských osudů jednoho dělnického města, nechce lidský osud jen popsat, chce ho na jednom vzorku (vinětě) nahlédnout jak zevnitř, tak zvenčí. Věří, že pouze dvojím pohledem zjistí, jestli je možné se z „bahna ulice“ očistit (a pokud ano, tak jak?).
Tento dvojí pohled je automaticky vlastní všem hercům. Hlubokou nápodobou se snaží cizí bytosti pochopit „tělesně“. Vstupují sice do duše pozorovaného, ale jsou zároveň i vně. Jsou a nejsou tím, koho hrají. Cítí a zároveň myslí. Tuhle magickou dialektiku Cartwright přiznává a upozorňuje na ni. Každá další přiznaná přeměna herce v někoho jiného je pak scénickým předvedením snahy pochopit něčí jednání (nejde jen o emoce, ale i o činy). Ne náhodou se v souvislosti s Cartwrightem zmiňuje Bertolt Brecht.
V Dvojce Cartwright organicky přeměňuje a mísí takové protiklady jako jsou klauniáda, konverzační komedie a psychologické drama. Její náročnost si tak nezadá s náročností italské belcantové opery, kde sopranistka musí opakovaně na jeden nádech stoupat k nejvyšším koloraturám… Herci nemohli přehlédnout, jakou obří příležitost jim tím Cartwright poskytl. A zamilovali si ho.
Diváci si jej oblíbili vzápětí. Proniknul do mainstreamu, přestože se odklonil od všeho, na co bylo britské středostavovské publikum zvyklé – zvláště pak od realismu tehdy již „starých“ rozhněvaných mladých mužů. Jeho divadelní hravost, levicový étos, drsný, leč chápavý humor a tragikomická směs poetična a syrovosti výborně konvenovala raným devadesátým letům (někdo dokonce Cartwrighta považuje za první vlaštovku coolness dramatiky). Dvojka je sice oproti Ulici trochu jemnější, ale i tak byl její hrubozrnný básnivý jazyk příležitostí řádně se vyřádit pro našeho tolikrát osvědčeného překladatele Pavla Dominika. Využil ji dokonale.
Hra prošla všemi možnými světovými jevišti a dodnes je jednou z Cartwrightových nejhranějších (konkuruje jí jen pohádka pro dospělé Vzestup a pád Tichého hlasu). Vedle profesionálních scén si ji oblíbily i ty studentské (jako skvělý učební materiál herectví) a i ty amatérské (jako skvělou příležitost zablbnout si). Po ocenění Manchester Evening News Theatre Award pro nejlepší hru se o ní začalo mluvit jako o jedné z nejlepších „two-hander plays“ (což lze přeložit nudně jako „hry pro dva“ a zábavně, i když trochu nesmyslně, jako „dvouručáky“).
Neví divu, že se na počátku nultých let text dostal k principálovi divadla, který se na dvouručáky (a tříručáky) ve svém mladinkém komorním divadle specializoval – k Milanovi Heinovi.
Hledal tehdy role pro Zuzanu Bydžovskou a Oldřicha Kaisera. Oba byli na vrcholu své kariéry, oba byli pro Ungelt jako stvoření (dodneška v něm zanechali nesmazatelnou stopu) a pro oba byla taková komediantská výzva ideální. Ovšem tak, jak to v divadle občas chodí, staré plány se přetváří v nové. Zuzana Bydžovská poprvé vstoupila do Ungeltu v roce 2001 po boku Miroslava Etzlera ve hře Na ocet (záznam této inscenace je čerstvě k vidění na Dramoxu) a Oldřich Kaiser v roce 2006 po boku Chantal Poullain v Šesti tanečních hodinách v šesti týdnech.
To je ještě doba, ve které jsem do Ungeltu chodil jen jako nadšený student divadelní školy. O Milanových nerealizovaných plánech uvést v české premiéře Dvojku jsem nevěděl, ale text mě samozřejmě neminul. Jen těžko se můžete zajímat o „dvouručáky“ a nenatrefit na tuhle (dnes již) klasiku. Bylo vtipné, když jsem Milanovi začal o Dvojce vyprávět a on mě přerušil historkou o tom, jak ji už málem jednou uvedl. Shodli jsme se, že ji z šuplíku prostě vytáhnout musíme. Otázka zněla jen „kdy“ a „kdo“. Jisté bylo, že to musí hrát prvotřídní herci a že to nemůžu režírovat já. Své znalosti ze zaprášených dělnických hospod – bohužel/bohudík (?) – čerpám pouze z vyprávění a literatury.
Nejvíc jsem se k takovým hospůdkám přiblížil během angažmá v milovaném Českém Těšíně. Rozhodně jsem ale nemohl trumfnout ostravského rodáka, režiséra a autentického odborníka (nejen) na „suterény bytí“ Janusze Klimszu (v Těšíně působil také). Ungelt mu vděčí nejen za svou v současnosti největší repertoárovou stálici Deštivé dny (je to nejstarší inscenace na repertoáru – hrajeme ji od roku 2012), ale také za další výjimečné kousky (Láskou posedlí, Mezi úterým a pátkem a To mám ale kliku). Hned jsem si myslel, že Dvojka bude pro Janusze ideální. Souhlasil.
Následně jsme se jednomyslně shodli na obsazení Jaromíra Dulavy. V hlavě mi ještě živě bublaly vzpomínky na zkoušení Pstruhů, během něhož mě okouzloval citem pro detail (všimněte si, jak během Pstruhů mistrovsky pracuje s tak obyčejnou rekvizitou jako je rybářský prut), timing (zaměřte se na stupňovanou nelibost, když mu na jeho rybářské místo přijde Pavel Liška a nechce z něj odejít), tragikomickou hranu (tu si asi nejvíc vychutnáte, když prozkoumáte způsob, jakým vypráví o přítelkyni Milici), a také – a to v neposlední řadě – proměnlivost, plnokrevnost a barevnost jeho projevu (prostě jděte na Pstruhy). Ostatně na Lálově kreaci v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho v Činoherním klubu by se daly vyučovat principy komedie a grotesky (tyhle dovednosti pak aplikoval i jako režisér v naší Slepici na zádech).
Stejně jako Lála i Bára Hrzánová moc dobře ví, že bez tragiky nemůže být nic opravdu vtipného. Což nejen dokázala v mnoha jiných rolích, ale také na třech předprázdninových setkáních, na nichž se Dvojka tzv. „předvařila“ (fotografie u tohoto příspěvku je právě z této zkoušky). S Bárou Hrzánovou jsme se už nějaký čas namlouvali, a když ji Janusz (je jeho spolužačkou z DAMU) navrhnul, zajásali jsme. Báru Hrzánovou, pro kterou to bude v Ungeltu první role, a Lálu Dulavu, který v Ungeltu bude hrát už počtvrté (znáte ho ze Sylvie, Řidiče paní Daisy a Pstruhů), považuji za jedny z nejlepších komediálních herců své generace. A píšu-li komediálních, mám na mysli ten druh komedie, v níž intelekt, vkus a spontánnost vítězí nad hloupostí, podbízivostí a křečí. Ne, opravdu si nedokážu pro tuto hru představit lepší tým.
České premiéry Dvojky budou 2. a 3. listopadu. Vítejte v (snad) inteligentní, vkusné a spontánní třicáté sezóně. Ať se vám líbí!
