350. repríza Deštivých dnů
Začalo to 1. listopadu 2012. Do Ungeltu jako vítr vtrhly Deštivé dny. Vítr v uragán, který posmýkal emoční bouří už tisíce diváků, rozdmýchala úsporná režie Janusze Klimszy, přesný překlad Pavla Dominika, a uhrančivé výkony Richarda Krajča a Davida Švehlíka. 15. října 2024 jsme po dvanácti letech oslavili 350. reprízu.
Česká premiéra broadwayského hitu Keitha Huffa byla pro Ungelt zlomem. Do té doby si nás většina diváků spojovala jen se starší hereckou generací – hrací plán opanovaly legendární inscenace s Alenou Vránovou (zvláště pak Ledňáček), Janou Štěpánkovou (Na útěku) či Chantal Poullain (Šest tanečních hodin v šesti týdnech). Několikrát měsíčně měla v Ungeltu také své vyhlášené recitály Marta Kubišová. Všechno to byly tituly, které mistrovsky lavírovaly na tragikomické hraně – diváka sice zasáhly na Solar, ale nakonec mu přece jen dovolily nadechnout se a vystoupat ze sklepa ven v dobré náladě. Deštivé dny byly pravý opak – drsný příběh, drsní policajti, drsná mluva, drsné emoce, drsné poselství, drsná interpretace mladé herecké generace, drsný konec, a ještě drsnější divácká kocovina. A katarze.
V době premiéry jsem v Ungeltu ještě nepracoval, ale tradují se historky, jak byli diváci úplně perplex. Něco takového nečekali. Představuji si ony vteřiny po skončení, kdy vytřeštěnost přešla v nadšení a strhl se burácivý potlesk (tak nějak to prý dle očitých svědků probíhalo). Síla výpovědi – i průzračného minimalistického režijního tvaru jen s dvěma židlemi – všechny pohltila. Když se premiérové publikum po mnoha minutách ve foyer vzpamatovalo, vášnivě debatovalo, kdo z kluků získá Cenu Thálii – všichni považovali za samozřejmé, že takových výkonů si komise musí všimnout. Všimla. Cenu Thálie získal Richard Krajčo („porazil“ Ivana Trojana) a David Švehlík byl v širší nominaci (což vyvolalo další vlnu vášnivých debat).
Nasadit na repertoár tzv. „Deštivky“ byl od principála Milana Heina chytrý dramaturgický tah. Tato inscenace divadlu nebývale rozšířila obzory, osvěžila ho, přivedla nové diváky, kteří už zůstali, a založila tradici nejnáročnější dramaturgie, na kterou i přesto (nebo právě proto) se nedají sehnat vstupenky (v současném repertoáru tuhle linii zastupuje ještě například Příběh ze zoo, Dobrou noc, mami či Brácha). Jistěže i před Deštivými dny se takové tituly v repertoáru našly (např. Hra o manželství), ale až ony tuhle ungelťáckou linii zpropagovaly mezi nejširší diváckou vrstvou.
Nápad, že by se pro Richarda s Davidem měla najít nějaká hra vznikl v roce 2004. To měla premiéru inscenace Láska a porozumění, ve které se oba herci poprvé potkali a ve které zjistili, jak moc na sebe „slyší“. Zjistili to nejen oni, ale také okouzlení diváci a stejně tak okouzlený principál. Nicméně najít vhodný text pro dva třicátníky nebylo jen tak.
Naštěstí v roce 2006 do Ungeltu poprvé profesně vstoupil Pavel Dominik. Přeložil hru, která v Ungeltu dodnes drží rekord 536 repríz – Šest tanečních hodin v šesti týdnech. Následoval Ledňáček a Na vaše riziko! S divadlem se provázal (a je provázaný dodnes), takže když se mu dostal do rukou text Deštivých dnů, který si vyžádal krátce po nadšených recenzích na broadwayskou inscenaci s Hughem Jackmanem a Danielem Craigem, hned ho nabídl Milanovi. V tuto chvíli ale dám raději slovo přímo jemu:
„Pokud si vzpomínám, zmínku o broadwayské premiéře téhle hry jsem zachytil na kulturní stránce kteréhosi amerického deníku v letadle do Londýna. Nezaujalo mě ani tak hvězdné obsazení jako silné téma s promyšlenou dějovou strukturou. Hru na můj popud agentura objednala a nabídli jsme ji Milanu Heinovi. Jako překladatel libující si v obtížných úkolech jsem si nemohl přát nic lepšího než tak ostrý, vyostřený, brutálně upřímný, šíleným tempem se odvíjející příběh. Už zkoušky dávaly tušit, že David Švehlík s Richardem Krajčem jsou skvělá volba, v režii Janusze Klimszy pak vzniklo představení, při němž diváci chvíli tají dech, chvíli se obávají, aby divadlo v důsledku energie, vyzařované oběma herci, neexplodovalo. Deštivé dny patří k nemnoha inscenacím, vzniklým z mého překladu, na kterých bych neměnil vůbec nic. Divadlu patří velký dík, že se do takového projektu nebálo pustit.“
Text nadchl všechny – Milana, Richarda i Davida. A nakonec i Janusze Klimszu. Oslovit k režii tuhle ostravskou osobnost bylo nabíledni. Richardův bývalý učitel herectví z konzervatoře měl přesně takový syrový rukopis, jaký Deštivky vyžadovaly. Navíc pro Milana byl Janusz prověřené jméno: v roce 2008 v Ungeltu režíroval slavný text Sama Sheparda Láskou posedlí. V Ungeltu zdomácněl až po Deštivých dnech. Zrovna v těchto dnech spolu s Bárou Hrzánovou a Lálou Dulavou u nás připravuje své nejnovější dílo – komedii Dvojka. Titul to je vybraný jemu přímo na tělo – Dvojka, stejně jako Deštivé dny, má v sobě drsnost ulice i života marginalizovaných lidí. Po salónní konverzační tragikomedii Mezi úterým a pátkem (2015) a fantaskní komedii To mám ale kliku (2019) se do Ungeltu vrací s látkou, která dokonale pasuje jeho uměleckému naturelu. Jsem si jistý, že na výsledku to bude znát (ze zkoušek to tedy znát je).
Díky Deštivým dnům se u nás nadobro zabydlel i David s Richardem. Vždyť ani jeden není k vidění na jiném jevišti. Po Deštivých dnech nazkoušel každý „svou“ inscenaci.
Pro Davida jsme hledali text dlouho. Žádný text šmahem neodsoudil, jen poctivě zvažoval, s kterým chce trávit nadcházejících několik let a který mu také stojí za to, aby několik dalších večerů v měsíci nebyl doma s rodinou, ale v divadle s diváky. Nejde jen o to, že si vážil svého času, ale vážil si i času svých diváků – chtěl jim proto zahrát něco, co nevyvane hned, jak opustí sál. Když jsem mu poslal Příběh ze zoo, zajásal – výbor her Edwarda Albeeho, včetně této klasiky, se vyjímal na čestném místě v knihovničce jeho tatínka Aloise Švehlíka. Albee byla pro něj mladistvá láska. Brzy se ukázalo, že Albee je mladistvá láska i Ondřeje Brouska, se kterým Příběh ze zoo hraje.
S Richardem jsme kvůli jeho časové vytíženosti dlouho ani o dalším textu nepřemýšleli. Ale pak v něm najednou vzrostla chuť popasovat se s novou rolí. Jedno temné drama (které vám neprozradím, protože čeká v „šuplíku“) nás všechny, včetně jeho a režisérky Karin Krajčo Babinské, okouzlilo poměrně brzy. Naplánovali jsme zkoušení, datum premiéry, zkrátka všechno, a bác: covid všechno zarazil. Když pandemie odezněla, Richard už se po měsících šera nechtěl nořit do depresivního tématu. Hru jsme odložili.
Za několik týdnů mi od něj přišla zpráva: „Znáš monodrama Every Brilliant Thing?“ Celosvětový hit Všechny báječný věci nešlo neznat, po jeho světové premiéře v roce 2013 se o něm psalo skoro všude. I teď, když si zadáte do googlu top 10 nejlepších monodramat, tahle hra se vyjímá na prvních příčkách. Text jsem ve svém již zmíněném „šuplíku“ měl, a tak jsem ho Richardovi s Karin hned poslal. Za pár dní jsme měli stanovená data premiér – 26. a 27. ledna 2023. Dnes je 16. října 2024, zhruba rok a půl po premiéře a odehráli jsme už 64. repríz…
Bez Deštivých dnů by nic z toho nebylo. Bez Deštivých dnů by dnešní Ungelt byl jiný Ungelt. Na tuhle inscenaci jsme opravdu pyšní. Je možné ji vidět stále znovu a znovu a nacházet v ní stále nové a nové věci (o jejím vývoji a proměnách by šla napsat diplomová práce). Ve foyer při jiném představení jsem jednou zaznamenal dialog dvou mladých žen. Zněl nějak takto: „Viděla jsi už Deštivé dny?“ – „Co to je za otázku,“ pohoršila se její kamarádka. „Omlouvám se,“ opáčila a opravila se: „Kolikrát jsi je už viděla?“...
Napsal Pavel Ondruch
P.S. V galerii níže jsem pro vás připravil fotoprůřez historií Deštivých dnů – najdete tam fotky ze zkoušky (10. září 2012), premiéry (1. listopadu 2012), předávání Cen Thálie (23. března 2013), dvousté reprízy (12. března 2018), a nakonec také z té včerejší tři sta padesáté reprízy (15. října 2024).
V době premiéry jsem v Ungeltu ještě nepracoval, ale tradují se historky, jak byli diváci úplně perplex. Něco takového nečekali. Představuji si ony vteřiny po skončení, kdy vytřeštěnost přešla v nadšení a strhl se burácivý potlesk (tak nějak to prý dle očitých svědků probíhalo). Síla výpovědi – i průzračného minimalistického režijního tvaru jen s dvěma židlemi – všechny pohltila. Když se premiérové publikum po mnoha minutách ve foyer vzpamatovalo, vášnivě debatovalo, kdo z kluků získá Cenu Thálii – všichni považovali za samozřejmé, že takových výkonů si komise musí všimnout. Všimla. Cenu Thálie získal Richard Krajčo („porazil“ Ivana Trojana) a David Švehlík byl v širší nominaci (což vyvolalo další vlnu vášnivých debat).
Nasadit na repertoár tzv. „Deštivky“ byl od principála Milana Heina chytrý dramaturgický tah. Tato inscenace divadlu nebývale rozšířila obzory, osvěžila ho, přivedla nové diváky, kteří už zůstali, a založila tradici nejnáročnější dramaturgie, na kterou i přesto (nebo právě proto) se nedají sehnat vstupenky (v současném repertoáru tuhle linii zastupuje ještě například Příběh ze zoo, Dobrou noc, mami či Brácha). Jistěže i před Deštivými dny se takové tituly v repertoáru našly (např. Hra o manželství), ale až ony tuhle ungelťáckou linii zpropagovaly mezi nejširší diváckou vrstvou.
Nápad, že by se pro Richarda s Davidem měla najít nějaká hra vznikl v roce 2004. To měla premiéru inscenace Láska a porozumění, ve které se oba herci poprvé potkali a ve které zjistili, jak moc na sebe „slyší“. Zjistili to nejen oni, ale také okouzlení diváci a stejně tak okouzlený principál. Nicméně najít vhodný text pro dva třicátníky nebylo jen tak.
Naštěstí v roce 2006 do Ungeltu poprvé profesně vstoupil Pavel Dominik. Přeložil hru, která v Ungeltu dodnes drží rekord 536 repríz – Šest tanečních hodin v šesti týdnech. Následoval Ledňáček a Na vaše riziko! S divadlem se provázal (a je provázaný dodnes), takže když se mu dostal do rukou text Deštivých dnů, který si vyžádal krátce po nadšených recenzích na broadwayskou inscenaci s Hughem Jackmanem a Danielem Craigem, hned ho nabídl Milanovi. V tuto chvíli ale dám raději slovo přímo jemu:
„Pokud si vzpomínám, zmínku o broadwayské premiéře téhle hry jsem zachytil na kulturní stránce kteréhosi amerického deníku v letadle do Londýna. Nezaujalo mě ani tak hvězdné obsazení jako silné téma s promyšlenou dějovou strukturou. Hru na můj popud agentura objednala a nabídli jsme ji Milanu Heinovi. Jako překladatel libující si v obtížných úkolech jsem si nemohl přát nic lepšího než tak ostrý, vyostřený, brutálně upřímný, šíleným tempem se odvíjející příběh. Už zkoušky dávaly tušit, že David Švehlík s Richardem Krajčem jsou skvělá volba, v režii Janusze Klimszy pak vzniklo představení, při němž diváci chvíli tají dech, chvíli se obávají, aby divadlo v důsledku energie, vyzařované oběma herci, neexplodovalo. Deštivé dny patří k nemnoha inscenacím, vzniklým z mého překladu, na kterých bych neměnil vůbec nic. Divadlu patří velký dík, že se do takového projektu nebálo pustit.“
Text nadchl všechny – Milana, Richarda i Davida. A nakonec i Janusze Klimszu. Oslovit k režii tuhle ostravskou osobnost bylo nabíledni. Richardův bývalý učitel herectví z konzervatoře měl přesně takový syrový rukopis, jaký Deštivky vyžadovaly. Navíc pro Milana byl Janusz prověřené jméno: v roce 2008 v Ungeltu režíroval slavný text Sama Sheparda Láskou posedlí. V Ungeltu zdomácněl až po Deštivých dnech. Zrovna v těchto dnech spolu s Bárou Hrzánovou a Lálou Dulavou u nás připravuje své nejnovější dílo – komedii Dvojka. Titul to je vybraný jemu přímo na tělo – Dvojka, stejně jako Deštivé dny, má v sobě drsnost ulice i života marginalizovaných lidí. Po salónní konverzační tragikomedii Mezi úterým a pátkem (2015) a fantaskní komedii To mám ale kliku (2019) se do Ungeltu vrací s látkou, která dokonale pasuje jeho uměleckému naturelu. Jsem si jistý, že na výsledku to bude znát (ze zkoušek to tedy znát je).
Díky Deštivým dnům se u nás nadobro zabydlel i David s Richardem. Vždyť ani jeden není k vidění na jiném jevišti. Po Deštivých dnech nazkoušel každý „svou“ inscenaci.
Pro Davida jsme hledali text dlouho. Žádný text šmahem neodsoudil, jen poctivě zvažoval, s kterým chce trávit nadcházejících několik let a který mu také stojí za to, aby několik dalších večerů v měsíci nebyl doma s rodinou, ale v divadle s diváky. Nejde jen o to, že si vážil svého času, ale vážil si i času svých diváků – chtěl jim proto zahrát něco, co nevyvane hned, jak opustí sál. Když jsem mu poslal Příběh ze zoo, zajásal – výbor her Edwarda Albeeho, včetně této klasiky, se vyjímal na čestném místě v knihovničce jeho tatínka Aloise Švehlíka. Albee byla pro něj mladistvá láska. Brzy se ukázalo, že Albee je mladistvá láska i Ondřeje Brouska, se kterým Příběh ze zoo hraje.
S Richardem jsme kvůli jeho časové vytíženosti dlouho ani o dalším textu nepřemýšleli. Ale pak v něm najednou vzrostla chuť popasovat se s novou rolí. Jedno temné drama (které vám neprozradím, protože čeká v „šuplíku“) nás všechny, včetně jeho a režisérky Karin Krajčo Babinské, okouzlilo poměrně brzy. Naplánovali jsme zkoušení, datum premiéry, zkrátka všechno, a bác: covid všechno zarazil. Když pandemie odezněla, Richard už se po měsících šera nechtěl nořit do depresivního tématu. Hru jsme odložili.
Za několik týdnů mi od něj přišla zpráva: „Znáš monodrama Every Brilliant Thing?“ Celosvětový hit Všechny báječný věci nešlo neznat, po jeho světové premiéře v roce 2013 se o něm psalo skoro všude. I teď, když si zadáte do googlu top 10 nejlepších monodramat, tahle hra se vyjímá na prvních příčkách. Text jsem ve svém již zmíněném „šuplíku“ měl, a tak jsem ho Richardovi s Karin hned poslal. Za pár dní jsme měli stanovená data premiér – 26. a 27. ledna 2023. Dnes je 16. října 2024, zhruba rok a půl po premiéře a odehráli jsme už 64. repríz…
Bez Deštivých dnů by nic z toho nebylo. Bez Deštivých dnů by dnešní Ungelt byl jiný Ungelt. Na tuhle inscenaci jsme opravdu pyšní. Je možné ji vidět stále znovu a znovu a nacházet v ní stále nové a nové věci (o jejím vývoji a proměnách by šla napsat diplomová práce). Ve foyer při jiném představení jsem jednou zaznamenal dialog dvou mladých žen. Zněl nějak takto: „Viděla jsi už Deštivé dny?“ – „Co to je za otázku,“ pohoršila se její kamarádka. „Omlouvám se,“ opáčila a opravila se: „Kolikrát jsi je už viděla?“...
Napsal Pavel Ondruch
P.S. V galerii níže jsem pro vás připravil fotoprůřez historií Deštivých dnů – najdete tam fotky ze zkoušky (10. září 2012), premiéry (1. listopadu 2012), předávání Cen Thálie (23. března 2013), dvousté reprízy (12. března 2018), a nakonec také z té včerejší tři sta padesáté reprízy (15. října 2024).
