Když se Milan Hein rozhodl, že založí divadlo v malinkém sklepním prostoru, věděl, že kapacita hlediště nepřesahující 100 míst zaručuje sice mimořádný divadelní zážitek, ale rozhodně nezaručuje zisky, které by soukromé divadlo uživilo. Naštěstí se jako bývalý oblastní herec, milující publikum ze všech koutů republiky, rozhodl své divadlo vysílat na výjezdy. Původní skoro až obrozenecké ideály brzy vyjevily i své ekonomické benefity – zájezdy do větších divadelních sálů umožnily divadlu investovat do nových inscenací a nových zaměstnanců. První zájezd se odehrál na podzim roku 1996. Městské divadlo Mladá Boleslav do své historické budovy pozvalo zbrusu novou inscenaci Královské vteřiny s Jitkou Asterovou, Libuší Švormovou a Milanem Heinem. Ungelt vyrazil, ale poté, co Milan Hein vystoupil před boleslavským divadlem z auta, nešikovně našlápl na jakýsi záhadný výmol, a vyvrkl si kotník. Zrušit první zájezd bylo pro novopečeného principála vyloučené, a tak se bleskově nechal odvézt na pohotovost. Nohu mu ošetřili a zpevnili tak, že se večer skutečně před vyprodané hlediště vybelhal. Zájezdová činnost Ungeltu byla oficiálně zahájena, byť s berlemi. Rozjížděla se pomalu. Přímo vesmírnou akceleraci zažila po televizním přenosu z předávání Cen Thálie (1998) – oceněnou Alenu Vránovou chtěli v Bouřlivém jaru vidět úplně všichni. A úplně všude.