V Ungeltu se často hledají texty hercům přímo na tělo. Ovšem ne vždy. Někdy dramaturgii divadla některý z komorních text zaujme natolik, že se ho rozhodne zinscenovat ještě předtím, než pro něj najde obsazení. Tak tomu bylo u Bráchy. Komorní rodinnou ságu objevil umělecký šéf Pavel Ondruch náhodou. V roce 2019 dělal rozhovor s Robertem Caisleym k české premiéře jeho hry To mám ale kliku. Dramatik a vysokoškolský pedagog jako svůj vzor zmínil Simona Graye. Překvapený Ondruch se pustil do průzkumu Grayova obsáhlého díla, až narazil na jeho pozdní – komorní! – hru s autobiografickými prvky. A zamiloval se. Ideální obsazení bylo nasnadě: Igor Orozovič byl s Ungeltem spjat už od Touhy jménem Einodis, kde hrál trojroli Švabinského/Rilkeho/Thuna, a také od Kurtizány, kde prožíval milostný románek s Chantal Poullain. Jeho návrat na prkna Ungeltu byl v plánu dlouho. Stejně tak bylo v plánu najít roli pro Marka Němce, který se v Ungeltu nejdříve představil jako režisér v inscenacích Život podle Jonesových a Zpívat jako Gigli. Bráchové v Bráchovi byli pro oba jako dělaní. Obsazení takových silných osobností s sebou ale přinášelo jedno riziko: oba mají být ve hře zamilovaní do jedné ženy přes dvacet let! Kdo uhraje takovou femme fatale? Veronika Khek Kubařová. První a nejlepší volba. Všichni tři z náročného textu, který obsáhne skoro 25 let a 3 hodiny hracího času, udělali hit a jeden z vrcholů současného Ungeltu.
