Ota Ornest byl principálovi Ungeltu Milanovi Heinovi velkým rádcem. Právě za jeho slavné ředitelské éry v Městských divadlech pražských se Milan zamiloval do herectví Aleny Vránové. Přímo pro ni nalezli novou britskou hru z roku 1992 od slavného dramatika Arnolda Weskera – Bouřlivé jaro. Alena Vránová na nečekanou nabídku od ještě ne moc známého divadla, které teprve odhalovalo všechny provozní nástrahy, odvážně kývla. Společně vytipovali režiséra Ladislava Smočka, který příběh o stárnoucí herečce povýšil o několik tříd výš, a hereckého partnera Ondřeje Vetchého, s nímž Ladislav Smoček pracoval v Činoherním klubu. Vránová, Smoček a Vetchý (později po něm roli převzal Pavel Liška) Bouřlivým jarem definovali Ungelt jako komorní divadlo, které nabízí velkým hercům velké příležitosti. Našli nejen styl, ale také herecký klíč, jak s originálním sklepním prostorem nakládat. Spočíval v kombinaci subtilního filmového herectví „na detail“ s vytříbenou hereckou technikou, která zamezila rozbředlosti a nedivadelnímu civilismu. Za roli Gerty Alena Vránová v roce 1998 dostala Cenu Thálii a Ungelt se tím necelé tři roky po otevření definitivně etabloval jako umělecky ambiciózní profesionální divadlo.
