Zkoušíme Cizí příběhy
Sezónu na Kamenné scéně jsme započali nejlépe, jak jsme mohli – zkoušením nové inscenace. V mistrovsky napsaném dramatu držitele Pulitzerovy ceny Donalda Marguliese Cizí příběhy na jeviště Ungeltu poprvé vstoupí Milena Steinmasslová a Štěpánka Ligas (dříve Fingerhutová).
Nedávno se mě jedna divačka ptala, v čem Milena Steinmasslová v Ungeltu hrála poprvé a kdy to bylo. Informaci, že u nás ještě nehrála, nehodlala přijmout a jala se mi to vymlouvat. Přesvědčilo ji až mé přiznání, že jsem také pochyboval a vše ověřil v archivu. V iracionálním přesvědčení, že přece „taková herečka už v Ungeltu hrát musela“, jsme nebyli s milou divačkou sami. Pozastavilo se nad tím několik dalších diváků, a i několik mých kamarádů.
Přiznávám, že mi jejich pozastavování dělá radost – nejen proto, že se tím rozhodnutí přivést paní Steinmasslovou do Ungeltu ukázalo jako dobrý tah, ale také proto, že to výborně symbolizuje předsevzetí, s nímž po říjnové oslavě 30. výročí Divadla Ungelt vstoupíme do další třicítky. 30 uplynulých let je základ, na nějž rozhodně nehodláme zapomenout, avšak ani se na něm nehodláme „zašprajcnout“. Tři dekády jsou pro nás živnou půdou k růstu, impulsem k dalšímu ohledávání všech podob komorního herectví, jsou pro nás výzvou k hledání nových cest, herců, her...
Širokospektrální umělecká osobnost paní Steinmasslové je první „realizací“ tohoto předsevzetí. Vytváří dokonalý most mezi dvěma tendencemi – opěrami – jejichž vzájemné působení považuji za hybnou sílu kreativity. A taky za klíč k „neustrnutí“.
První opěrou je „bardovská“ tradice Ungeltu, které vévodí Alena Vránová, Jana Štěpánková, Hana Maciuchová, Petr Kostka a František Němec. Tato opěra je založená na tradičním činoherním herectví, které je odchované tvrdou prací na jevišti, které v sobě kloubí hlubokou pokoru vůči dílu a které s nekompromisní profesionalitou tesá vnější i vnitřní tvar jednající dramatické postavy. Mezi tyto bardy Milena Steinmasslová bezpochyby patří.
Druhá mostní opěra je vůle vystupovat ze zažitých vzorců. Paní Steinmasslová je vyhlášená svou ochotou experimentovat, hledat, bádat, má odvahu nevědět a nemít rychlé odpovědi. Chcete důkaz? Zajděte do Divadla Kolowrat na její poslední premiéru Toyen – všechny barvy samoty (režie Tereza Karpianus) – když sledujete tento její vysněný projekt, který i sama produkovala(!), nestačíte se divit, s jakou sebejistotou a otevřeností se pohybuje v esejistickém divadelním tvaru o snad nejvýznamnější české malířce. Anebo zajděte do Klubovny, malé scény Divadelního spolku Kašpar, kde v punkových podmínkách hraje v současné české dystopické hře 2084 postavu ženy, která – coby pamětnice našich časů – mluví jazykem současných teenagerů (mimochodem: inscenaci má na svědomí Šimon Dominik, tedy režisér Cizích příběhů).
V první novince v druhém třicetiletí Ungeltu nebude přemosťovat dvě éry jenom Milena Steinmasslová, ale také Štěpánka Ligas. Ta do Ungeltu přináší spolu s oním, jak říká náš emeritní principál, „omlazením“, také důvěrnou znalost obou mostních opěr.
Štěpánku Ligas znáte jako Štěpánku Fingerhutovou (gratulujeme k nedávné prázdninové svatbě!) asi nejvíce z televizních seriálů (např. Devadesátky nebo Táta v nesnázích), ale kromě toho má za sebou úctyhodnou divadelní kariéru. Ještě coby studentka pražské konzervatoře v roce 2016 hostovala v Činoherním klubu v Katech (režie Ondřej Sokol). Seděl jsem tehdy v hledišti na nějaké repríze krátce po premiéře a opojen jejím výkonem si říkal: „wow, tak tomu říkám start kariéry!“. Po absolutoriu zamířila do angažmá Východočeského divadla Pardubice a v roce 2020 přešla do Prahy – do Divadla v Dlouhé.
Za 5 let v Dlouhé odehrála neuvěřitelnou paletu rolí. Žánrový rozptyl (a jsme zase u našeho mostu) demonstruje její první role v klasické frašce Bez roucha (režie Hana Burešová) a její předposlední role ve vizuálně opojné, téměř bezeslovné divadelní „zprávě“ Teoréma (režie Jakub Čermák). Kdykoli jsem ji na jevišti viděl, bylo mi líto, že ji nemůžeme v Ungeltu využít, neboť s jejími závazky v Dlouhé bychom náš program nikdy nedali dohromady. Zrovna, když jsme se Šimonem řešili obsazení Lisy, prozřetelnými tamtamy k nám dolehla novinka, že Štěpánka odchází z angažmá na volnou nohu… Nebylo co řešit.
Na tom, že se Štěpánka v Dlouhé tzv. „vyhrála“ má velkou zásluhu i její „neoficiální učitelka“, ta, která si ji do angažmá na základě náročného konkurzu vybrala – legendární česká režisérka Hana Burešová (zanechala výraznou stopu i v Ungeltu – vzpomínáte na Lásku a porozumění, Play Strindberg či Niekur/Nikde?). Na vztah Štěpánky a její divadelní mentorky Hany Burešové jsme na úvodních zkouškách Cizích příběhů nemohli nenarazit. Cizí příběhy jsou totiž hrou o mezigeneračním přátelství a dynamice vztahu učitele a žáka. Čímž se dostáváme k naší hře – konečně!
Na archetypálním vztahu stárnoucí pedagožky na konci kariéry a mladinké žačky na počátku kariéry americký jednasedmdesátiletý dramatik Donald Margulies prozkoumává, proč je takový vztah často výbušný, konfrontační, složitý, proč je odsouzen k mnoha nedorozuměním, křivdám a omylům, a proč je zároveň tak obohacující, naplňující a pro růst nezbytný. Zvolil dramatickou formu, pro niž mám osobně velkou slabost – zachycuje své postavy v různých obdobích, a tudíž i ve velkých časových rozestupech (viz milovaný Brácha).
Poslední scéna Cizích příběhů se odehrává šest let po té první. Herečky tím dostávají perfektní příležitost vytvořit v podstatě několik různých postav. Jen se podívejte na svou šest let starou fotografii, koho na ní vidíte? Z vlastní traumatické zkušenosti tuším, že někoho úplně jiného... Obě herečky tak vytvoří jednu bytost v 5 variantách – z roku 1990, 1991, 1992, 1994 a 1996. Štěpánka vyklene oblouk Lisy od snaživé naivní žačky bojující s nízkou sebehodnotou, bulimií a komplikovaným dětstvím až po úspěšnou sebevědomou spisovatelku; a paní Steinmasslová od nekompromisní židovské profesorky na vrcholu sil až po vzteklou a zraněnou stařenu.
Je to vskutku mistrovská hra! Cizí příběhy v sobě mají v harmonické rovnováze vše, co mistrovské hry mít musí – promyšlenou strukturu, několikavrstvé situace, chytré dialogy, prokreslené postavy, překvapivý příběh, drásající konflikt, bohatou emoční škálu, humor i rezonující témata...
Její dramatičnost pohání spor ohledně práva umělce na zpracování cizího životního příběhu. O toto téma jsem se otřel v minulém blogovém příspěvku, když jsem psal o rozčarování Jany Štěpánkové z televizního seriálu Bohéma. Je možné být pravdivý, když umělecky zpracuji něčí životní příběh, a pokud ano, je tenhle tvůrčí akt morálně obhajitelný? Co dává právo umělci vyprávět příběh, který není jeho – a jaká se pak k tomu váže odpovědnost? Kde je hranice mezi vyprávěním umělce a vyprávěním bulvárního novináře? A co by se s námi stalo, kdybychom nemohli okolní svět zpracovávat vyprávěním (vždyť na příbězích stojí naše civilizace)? Jak – jestli vůbec – uplatňovat autorská práva na život a osobnost? To jsou otázky, které jsou živější, než by se na první pohled mohlo zdát: vždyť každou chvíli se o nich ve společnosti rozhoří debata. Zrovna teď se diskutuje o Sbormistrovi, není to tak dávno, kdy proběhl bolestný spor mezi Toy Box a Alenou Mornštajnovou, anebo kdy se mluvilo o kontroverzní knize Pavla Klusáka Gott – Československý příběh…
Spor je to nekonečný, protože na něj nejde jednoznačně odpovědět. Marguliesovi se podařilo nepřiklonit se ani na jednu stranu a Cizí příběhy jsou díky tomu napínavým dramatem s oním pověstným „hollywoodským twistem“ v druhé polovině. Samozřejmě, že vám ho neprozradím, jen řeknu, že když jsem hru četl poprvé (naštěstí to nebylo na veřejnosti), zařičel jsem u této pasáže „OMG“ tak, že pes, který ležel vedle mě vyskočil a zalezl pod postel.
Nechápu, proč se tato hra, pocházející z roku 1996 a uvedená s obrovským úspěchem nejen na Broadwayi a West Endu, ale také po celém světě, ještě na českém jevišti nehrála – ba proč se ani nepřeložila (překlad jsme iniciovali až my). Nechápal jsem to tak moc, že mě celou dobu, co jsem si ji schovával v šuplíku, stravoval strach, že mi ji někdo „vyfoukne“. A že mě to stravovalo dlouho – objevil jsem ji už v roce 2008! K tomu se váže příběh, u jehož počátečního twistu možná také vykřiknete. Připraveni?
Cizí příběhy jsem objevil díky Mileně Steinmasslové! --- (Vykřikli jste?)
Na podzim roku 2008 jsem coby student DAMU šel do Divadla na Prádle, kde uvedli českou premiéru Večeře s přáteli. V režii Petra Hrušky v ní hrál kvartet Mileny Steinmasslové, Kateřiny Březinové, Daniela Rouse a František Kreuzmanna. Hra mě uchvátila. Po představení jsem šnečím tempem přecházel most Legií a nebyl s to pochopit, že jsem na Marguliese dosud nenarazil.
Večeře s přáteli v roce 2000 získala Pulitzerovu cenu a je perfektně napsanou studií dvou manželských párů, která komediální a nutno říct humanističtější formou rozvíjí tradici albeeovských manželských soubojů. Když jsem ji teď po letech znovu přečetl, divil jsem se, že navzdory existujícímu překladu se na české jeviště od té doby nevrátila, a začal ji všemožně doporučovat – do Ungeltu se kvůli požadavku na 4 postavy nehodí, ale jinak se hodí na jakékoli jiné jeviště!
Zpět na most Legií, ačkoli teď už je mé já z roku 2008 za Národním divadlem. Zrychluje krok, aby si doma u počítače vyhledalo podrobnosti – o židovském původu autora, o jeho chudším středostavovském dětství v Brooklynu, o jeho původní profesi grafika, o jeho náročných začátcích na konci osmdesátých let, o jeho třicetileté kariéře pedagoga tvůrčího psaní na Yale univerzitě, o jeho první nominaci na Pulitzera (1992: Sight Unseen), druhé nominaci na Pulitzera (1997: Cizí příběhy) a o tom, jak mu změnilo kariéru to, že napotřetí Pulitzera získal (2000: Večeře s přáteli)…
Cizí příběhy jsem si okamžitě poznamenal – ostatně měly za sebou i dechberoucí inscenační historii (Ruth hrály takové divy jako Helen Mirren či Uta Hagen). Druhý den jsem si sehnal text, začetl se a bylo jasno – hry, v nichž vystupují plnokrevné ženské postavy, které neřeší jen, jestli je nějaký muž miluje, nebo ne, jsou nedostatkové zboží i dnes, natož pak v roce 2008. Vybavuji si také myšlenku, že postava Ruth je „Milena Steinmasslová za 10 let“. No…
Trvalo to nakonec 17 let. Hru jsem ze šuplíku vytáhl až v 2024. Ale to vyžaduje další příběh!
Začíná v roce 2023. Šimon Dominik v Ungeltu zkouší Nadechnout se života. Něco vám na tom nehraje? Vždyť tam u režie není napsaný on, ale ten ukecaný pisálek Pavel Ondruch. Vydržte, vysvětlím: původně měl Terezu Brodskou a Jitku Smutnou skutečně režírovat Šimon. Režijně-dramaturgickou koncepci, úpravu textu a celkovou přípravu inscenace jsme dělali v týmu. Šimon dokonce začal zkoušet, avšak po necelém týdnu přepadly Terezu Brodskou zdravotní obtíže, které se natolik zkomplikovaly, že jsme zkoušení a premiéru nemohli jen posunout, ale museli ji úplně přesunout. Jediný reálný termín se neslučoval s pracovním diářem Šimona a vzhledem k už patnácti vyprodaným reprízám jsme se domluvili, že režii převezmu. Přípravná fáze byla však tak inspirativní a příjemná, že jsme hned začali vymýšlet, kdy si vše vynahradíme.
Netrvalo dlouho a Šimon mi poslal k přečtení text s tím, že je jako dělaný pro Ungelt. Přečetl jsem ho a dal Šimonovi za pravdu. Šup a už jsme seděli v kavárně a o hře debatovali. Pokud si to pamatuju dobře – a musím říct, že u dobrých týmových nápadů si nikdo není jistý, kdo ho vyslovil první – tak s Milenou Steinmasslovou přišel nejdřív Šimon. Ale my o ní s Milanem Heinem už několikrát před tím mluvili! Zkrátka: vypadalo to, že máme titul!
Ale! Šimonův návrh nebyly Cizí příběhy… Takže další příběh.
Překlad hry (nejmenuji ji, neboť si na ni stále myslíme) si paní Steinmasslová důkladně prostudovala, řekla „ano“ a stanovili jsme datum obou premiér. Získání autorských práv se zdálo jen jako formalita – proč by autor a jeho agent dali souhlas k překladu do češtiny, když by nechtěli, aby se inscenoval? Ukázalo se, že nechtějí, aby se inscenoval „teď“. Po složitém a zdlouhavém vyjednávání jsme složili zbraně. Termíny premiér na nás výhružně křičely, že jsme ztratili spoustu času, a že máme s prominutím prd.
Pche, mohly si křičet, jak chtějí, já měl plán B. Otevřel jsem svůj šuplík a poslal Šimonovi 2 nepřeložené hry. Jedna z nich padla hned, co ji Šimon přečetl – konstatoval, že není pro něj, ale spíš pro mě (což plně uznávám). Nad tou druhou zajásal a řekl, že ji přeloží (Šimon je také vynikající překladatel, což se zvlášť hodí, když vás tlačí čas). Ano, hádáte správně: druhý text byly Cizí příběhy.
Ale i to má své ale! Čímž se dostáváme k dalšímu – a pro dnešek poslednímu (slibuju!) – příběhu:
Angličtina Cizích příběhů není z nejjednodušších – obě vystupující postavy jsou spisovatelky a jako takové i mluví. Tudíž si paní Steinmasslová hru nemohla přečíst. A my už si z provozních důvodů nemohli dovolit čekat na překlad. A tak jsem si s paní Steinmasslovou domluvil kávu s cílem přesvědčit mimořádně odpovědnou herečku, aby souhlasila s rolí, kterou si nemůže prostudovat… Ještě teď cítím tu krůpěj potu, co mi stékala po čele.
Setkali jsme se brzy ráno na Pražském povstání. V kavárně jsme byli jediná ranní ptáčata my, i obsluha vypadala, že ještě spí. Seděli jsme obklopeni třpytícími se vázami (byl to zároveň designový obchod), které odrážely ranní světlo přímo na pult s čerstvým pečivem. Překrásné foukané sklo mi připomínalo, v jak křehké jsem situaci, a přestože se mi sbíhaly sliny na pistáciový croissant, odolal jsem. Už jsem se viděl, jak vytahuji svůj trumf – to, že paní Steinmasslová schopnosti Donalda Marguliese důvěrně zná – a u toho si pokydám tričko našlehaným krémem. Objednal jsem si jen čaj.
Naštěstí Večeře s přáteli nepatřila k těm mála inscenacím, na které herci raději zapomínají. Naopak. Paní Steinmasslová měla o Marguliesových dramatických schopnostech stejně vysoké mínění jako já. Pozorně vyposlechla mé podrobné vyprávění o struktuře hry i postavách, tématech, žánru atd. a s odvahou jí vlastní souhlasila. Při odchodu jsem jí zalknut radostí koupil chleba a sobě croissant (triko jsem si pokydal až v metru).
Teď už zbývá jen všechny tyto příběhy ozdobit perličkou: v Cizích příbězích, které se sice odehrávají v 90. letech v New Yorku, ale vzpínají se ke zlaté newyorské umělecké éře v padesátých a šedesátých letech, zazní původní hudba českého jazzového hudebníka světového renomé – Emila Viklického…
Vidíte… příběhy plodí další příběhy. A i když jsou cizí, mohou se stát aspoň na chvíli vašimi vlastními. To se pak dějí divy! Není právě tohle podstata divadla?
Pavel Ondruch
Přiznávám, že mi jejich pozastavování dělá radost – nejen proto, že se tím rozhodnutí přivést paní Steinmasslovou do Ungeltu ukázalo jako dobrý tah, ale také proto, že to výborně symbolizuje předsevzetí, s nímž po říjnové oslavě 30. výročí Divadla Ungelt vstoupíme do další třicítky. 30 uplynulých let je základ, na nějž rozhodně nehodláme zapomenout, avšak ani se na něm nehodláme „zašprajcnout“. Tři dekády jsou pro nás živnou půdou k růstu, impulsem k dalšímu ohledávání všech podob komorního herectví, jsou pro nás výzvou k hledání nových cest, herců, her...
Širokospektrální umělecká osobnost paní Steinmasslové je první „realizací“ tohoto předsevzetí. Vytváří dokonalý most mezi dvěma tendencemi – opěrami – jejichž vzájemné působení považuji za hybnou sílu kreativity. A taky za klíč k „neustrnutí“.
První opěrou je „bardovská“ tradice Ungeltu, které vévodí Alena Vránová, Jana Štěpánková, Hana Maciuchová, Petr Kostka a František Němec. Tato opěra je založená na tradičním činoherním herectví, které je odchované tvrdou prací na jevišti, které v sobě kloubí hlubokou pokoru vůči dílu a které s nekompromisní profesionalitou tesá vnější i vnitřní tvar jednající dramatické postavy. Mezi tyto bardy Milena Steinmasslová bezpochyby patří.
Druhá mostní opěra je vůle vystupovat ze zažitých vzorců. Paní Steinmasslová je vyhlášená svou ochotou experimentovat, hledat, bádat, má odvahu nevědět a nemít rychlé odpovědi. Chcete důkaz? Zajděte do Divadla Kolowrat na její poslední premiéru Toyen – všechny barvy samoty (režie Tereza Karpianus) – když sledujete tento její vysněný projekt, který i sama produkovala(!), nestačíte se divit, s jakou sebejistotou a otevřeností se pohybuje v esejistickém divadelním tvaru o snad nejvýznamnější české malířce. Anebo zajděte do Klubovny, malé scény Divadelního spolku Kašpar, kde v punkových podmínkách hraje v současné české dystopické hře 2084 postavu ženy, která – coby pamětnice našich časů – mluví jazykem současných teenagerů (mimochodem: inscenaci má na svědomí Šimon Dominik, tedy režisér Cizích příběhů).
V první novince v druhém třicetiletí Ungeltu nebude přemosťovat dvě éry jenom Milena Steinmasslová, ale také Štěpánka Ligas. Ta do Ungeltu přináší spolu s oním, jak říká náš emeritní principál, „omlazením“, také důvěrnou znalost obou mostních opěr.
Štěpánku Ligas znáte jako Štěpánku Fingerhutovou (gratulujeme k nedávné prázdninové svatbě!) asi nejvíce z televizních seriálů (např. Devadesátky nebo Táta v nesnázích), ale kromě toho má za sebou úctyhodnou divadelní kariéru. Ještě coby studentka pražské konzervatoře v roce 2016 hostovala v Činoherním klubu v Katech (režie Ondřej Sokol). Seděl jsem tehdy v hledišti na nějaké repríze krátce po premiéře a opojen jejím výkonem si říkal: „wow, tak tomu říkám start kariéry!“. Po absolutoriu zamířila do angažmá Východočeského divadla Pardubice a v roce 2020 přešla do Prahy – do Divadla v Dlouhé.
Za 5 let v Dlouhé odehrála neuvěřitelnou paletu rolí. Žánrový rozptyl (a jsme zase u našeho mostu) demonstruje její první role v klasické frašce Bez roucha (režie Hana Burešová) a její předposlední role ve vizuálně opojné, téměř bezeslovné divadelní „zprávě“ Teoréma (režie Jakub Čermák). Kdykoli jsem ji na jevišti viděl, bylo mi líto, že ji nemůžeme v Ungeltu využít, neboť s jejími závazky v Dlouhé bychom náš program nikdy nedali dohromady. Zrovna, když jsme se Šimonem řešili obsazení Lisy, prozřetelnými tamtamy k nám dolehla novinka, že Štěpánka odchází z angažmá na volnou nohu… Nebylo co řešit.
Na tom, že se Štěpánka v Dlouhé tzv. „vyhrála“ má velkou zásluhu i její „neoficiální učitelka“, ta, která si ji do angažmá na základě náročného konkurzu vybrala – legendární česká režisérka Hana Burešová (zanechala výraznou stopu i v Ungeltu – vzpomínáte na Lásku a porozumění, Play Strindberg či Niekur/Nikde?). Na vztah Štěpánky a její divadelní mentorky Hany Burešové jsme na úvodních zkouškách Cizích příběhů nemohli nenarazit. Cizí příběhy jsou totiž hrou o mezigeneračním přátelství a dynamice vztahu učitele a žáka. Čímž se dostáváme k naší hře – konečně!
Na archetypálním vztahu stárnoucí pedagožky na konci kariéry a mladinké žačky na počátku kariéry americký jednasedmdesátiletý dramatik Donald Margulies prozkoumává, proč je takový vztah často výbušný, konfrontační, složitý, proč je odsouzen k mnoha nedorozuměním, křivdám a omylům, a proč je zároveň tak obohacující, naplňující a pro růst nezbytný. Zvolil dramatickou formu, pro niž mám osobně velkou slabost – zachycuje své postavy v různých obdobích, a tudíž i ve velkých časových rozestupech (viz milovaný Brácha).
Poslední scéna Cizích příběhů se odehrává šest let po té první. Herečky tím dostávají perfektní příležitost vytvořit v podstatě několik různých postav. Jen se podívejte na svou šest let starou fotografii, koho na ní vidíte? Z vlastní traumatické zkušenosti tuším, že někoho úplně jiného... Obě herečky tak vytvoří jednu bytost v 5 variantách – z roku 1990, 1991, 1992, 1994 a 1996. Štěpánka vyklene oblouk Lisy od snaživé naivní žačky bojující s nízkou sebehodnotou, bulimií a komplikovaným dětstvím až po úspěšnou sebevědomou spisovatelku; a paní Steinmasslová od nekompromisní židovské profesorky na vrcholu sil až po vzteklou a zraněnou stařenu.
Je to vskutku mistrovská hra! Cizí příběhy v sobě mají v harmonické rovnováze vše, co mistrovské hry mít musí – promyšlenou strukturu, několikavrstvé situace, chytré dialogy, prokreslené postavy, překvapivý příběh, drásající konflikt, bohatou emoční škálu, humor i rezonující témata...
Její dramatičnost pohání spor ohledně práva umělce na zpracování cizího životního příběhu. O toto téma jsem se otřel v minulém blogovém příspěvku, když jsem psal o rozčarování Jany Štěpánkové z televizního seriálu Bohéma. Je možné být pravdivý, když umělecky zpracuji něčí životní příběh, a pokud ano, je tenhle tvůrčí akt morálně obhajitelný? Co dává právo umělci vyprávět příběh, který není jeho – a jaká se pak k tomu váže odpovědnost? Kde je hranice mezi vyprávěním umělce a vyprávěním bulvárního novináře? A co by se s námi stalo, kdybychom nemohli okolní svět zpracovávat vyprávěním (vždyť na příbězích stojí naše civilizace)? Jak – jestli vůbec – uplatňovat autorská práva na život a osobnost? To jsou otázky, které jsou živější, než by se na první pohled mohlo zdát: vždyť každou chvíli se o nich ve společnosti rozhoří debata. Zrovna teď se diskutuje o Sbormistrovi, není to tak dávno, kdy proběhl bolestný spor mezi Toy Box a Alenou Mornštajnovou, anebo kdy se mluvilo o kontroverzní knize Pavla Klusáka Gott – Československý příběh…
Spor je to nekonečný, protože na něj nejde jednoznačně odpovědět. Marguliesovi se podařilo nepřiklonit se ani na jednu stranu a Cizí příběhy jsou díky tomu napínavým dramatem s oním pověstným „hollywoodským twistem“ v druhé polovině. Samozřejmě, že vám ho neprozradím, jen řeknu, že když jsem hru četl poprvé (naštěstí to nebylo na veřejnosti), zařičel jsem u této pasáže „OMG“ tak, že pes, který ležel vedle mě vyskočil a zalezl pod postel.
Nechápu, proč se tato hra, pocházející z roku 1996 a uvedená s obrovským úspěchem nejen na Broadwayi a West Endu, ale také po celém světě, ještě na českém jevišti nehrála – ba proč se ani nepřeložila (překlad jsme iniciovali až my). Nechápal jsem to tak moc, že mě celou dobu, co jsem si ji schovával v šuplíku, stravoval strach, že mi ji někdo „vyfoukne“. A že mě to stravovalo dlouho – objevil jsem ji už v roce 2008! K tomu se váže příběh, u jehož počátečního twistu možná také vykřiknete. Připraveni?
Cizí příběhy jsem objevil díky Mileně Steinmasslové! --- (Vykřikli jste?)
Na podzim roku 2008 jsem coby student DAMU šel do Divadla na Prádle, kde uvedli českou premiéru Večeře s přáteli. V režii Petra Hrušky v ní hrál kvartet Mileny Steinmasslové, Kateřiny Březinové, Daniela Rouse a František Kreuzmanna. Hra mě uchvátila. Po představení jsem šnečím tempem přecházel most Legií a nebyl s to pochopit, že jsem na Marguliese dosud nenarazil.
Večeře s přáteli v roce 2000 získala Pulitzerovu cenu a je perfektně napsanou studií dvou manželských párů, která komediální a nutno říct humanističtější formou rozvíjí tradici albeeovských manželských soubojů. Když jsem ji teď po letech znovu přečetl, divil jsem se, že navzdory existujícímu překladu se na české jeviště od té doby nevrátila, a začal ji všemožně doporučovat – do Ungeltu se kvůli požadavku na 4 postavy nehodí, ale jinak se hodí na jakékoli jiné jeviště!
Zpět na most Legií, ačkoli teď už je mé já z roku 2008 za Národním divadlem. Zrychluje krok, aby si doma u počítače vyhledalo podrobnosti – o židovském původu autora, o jeho chudším středostavovském dětství v Brooklynu, o jeho původní profesi grafika, o jeho náročných začátcích na konci osmdesátých let, o jeho třicetileté kariéře pedagoga tvůrčího psaní na Yale univerzitě, o jeho první nominaci na Pulitzera (1992: Sight Unseen), druhé nominaci na Pulitzera (1997: Cizí příběhy) a o tom, jak mu změnilo kariéru to, že napotřetí Pulitzera získal (2000: Večeře s přáteli)…
Cizí příběhy jsem si okamžitě poznamenal – ostatně měly za sebou i dechberoucí inscenační historii (Ruth hrály takové divy jako Helen Mirren či Uta Hagen). Druhý den jsem si sehnal text, začetl se a bylo jasno – hry, v nichž vystupují plnokrevné ženské postavy, které neřeší jen, jestli je nějaký muž miluje, nebo ne, jsou nedostatkové zboží i dnes, natož pak v roce 2008. Vybavuji si také myšlenku, že postava Ruth je „Milena Steinmasslová za 10 let“. No…
Trvalo to nakonec 17 let. Hru jsem ze šuplíku vytáhl až v 2024. Ale to vyžaduje další příběh!
Začíná v roce 2023. Šimon Dominik v Ungeltu zkouší Nadechnout se života. Něco vám na tom nehraje? Vždyť tam u režie není napsaný on, ale ten ukecaný pisálek Pavel Ondruch. Vydržte, vysvětlím: původně měl Terezu Brodskou a Jitku Smutnou skutečně režírovat Šimon. Režijně-dramaturgickou koncepci, úpravu textu a celkovou přípravu inscenace jsme dělali v týmu. Šimon dokonce začal zkoušet, avšak po necelém týdnu přepadly Terezu Brodskou zdravotní obtíže, které se natolik zkomplikovaly, že jsme zkoušení a premiéru nemohli jen posunout, ale museli ji úplně přesunout. Jediný reálný termín se neslučoval s pracovním diářem Šimona a vzhledem k už patnácti vyprodaným reprízám jsme se domluvili, že režii převezmu. Přípravná fáze byla však tak inspirativní a příjemná, že jsme hned začali vymýšlet, kdy si vše vynahradíme.
Netrvalo dlouho a Šimon mi poslal k přečtení text s tím, že je jako dělaný pro Ungelt. Přečetl jsem ho a dal Šimonovi za pravdu. Šup a už jsme seděli v kavárně a o hře debatovali. Pokud si to pamatuju dobře – a musím říct, že u dobrých týmových nápadů si nikdo není jistý, kdo ho vyslovil první – tak s Milenou Steinmasslovou přišel nejdřív Šimon. Ale my o ní s Milanem Heinem už několikrát před tím mluvili! Zkrátka: vypadalo to, že máme titul!
Ale! Šimonův návrh nebyly Cizí příběhy… Takže další příběh.
Překlad hry (nejmenuji ji, neboť si na ni stále myslíme) si paní Steinmasslová důkladně prostudovala, řekla „ano“ a stanovili jsme datum obou premiér. Získání autorských práv se zdálo jen jako formalita – proč by autor a jeho agent dali souhlas k překladu do češtiny, když by nechtěli, aby se inscenoval? Ukázalo se, že nechtějí, aby se inscenoval „teď“. Po složitém a zdlouhavém vyjednávání jsme složili zbraně. Termíny premiér na nás výhružně křičely, že jsme ztratili spoustu času, a že máme s prominutím prd.
Pche, mohly si křičet, jak chtějí, já měl plán B. Otevřel jsem svůj šuplík a poslal Šimonovi 2 nepřeložené hry. Jedna z nich padla hned, co ji Šimon přečetl – konstatoval, že není pro něj, ale spíš pro mě (což plně uznávám). Nad tou druhou zajásal a řekl, že ji přeloží (Šimon je také vynikající překladatel, což se zvlášť hodí, když vás tlačí čas). Ano, hádáte správně: druhý text byly Cizí příběhy.
Ale i to má své ale! Čímž se dostáváme k dalšímu – a pro dnešek poslednímu (slibuju!) – příběhu:
Angličtina Cizích příběhů není z nejjednodušších – obě vystupující postavy jsou spisovatelky a jako takové i mluví. Tudíž si paní Steinmasslová hru nemohla přečíst. A my už si z provozních důvodů nemohli dovolit čekat na překlad. A tak jsem si s paní Steinmasslovou domluvil kávu s cílem přesvědčit mimořádně odpovědnou herečku, aby souhlasila s rolí, kterou si nemůže prostudovat… Ještě teď cítím tu krůpěj potu, co mi stékala po čele.
Setkali jsme se brzy ráno na Pražském povstání. V kavárně jsme byli jediná ranní ptáčata my, i obsluha vypadala, že ještě spí. Seděli jsme obklopeni třpytícími se vázami (byl to zároveň designový obchod), které odrážely ranní světlo přímo na pult s čerstvým pečivem. Překrásné foukané sklo mi připomínalo, v jak křehké jsem situaci, a přestože se mi sbíhaly sliny na pistáciový croissant, odolal jsem. Už jsem se viděl, jak vytahuji svůj trumf – to, že paní Steinmasslová schopnosti Donalda Marguliese důvěrně zná – a u toho si pokydám tričko našlehaným krémem. Objednal jsem si jen čaj.
Naštěstí Večeře s přáteli nepatřila k těm mála inscenacím, na které herci raději zapomínají. Naopak. Paní Steinmasslová měla o Marguliesových dramatických schopnostech stejně vysoké mínění jako já. Pozorně vyposlechla mé podrobné vyprávění o struktuře hry i postavách, tématech, žánru atd. a s odvahou jí vlastní souhlasila. Při odchodu jsem jí zalknut radostí koupil chleba a sobě croissant (triko jsem si pokydal až v metru).
Teď už zbývá jen všechny tyto příběhy ozdobit perličkou: v Cizích příbězích, které se sice odehrávají v 90. letech v New Yorku, ale vzpínají se ke zlaté newyorské umělecké éře v padesátých a šedesátých letech, zazní původní hudba českého jazzového hudebníka světového renomé – Emila Viklického…
Vidíte… příběhy plodí další příběhy. A i když jsou cizí, mohou se stát aspoň na chvíli vašimi vlastními. To se pak dějí divy! Není právě tohle podstata divadla?
Pavel Ondruch
