Magická rovnice Chýlková+Uhlík=Švýcarsko
Za pár dnů nás čeká česká premiéra výborné hry výborné dramatičky s obsazením, pro které je slovo výborné nedostatečné. Duo Ivany Chýlkové a Petra Uhlíka se naladilo na tóninu mysteriózního thrilleru. A že jim to hraje!
V roce 2015 Janusz Klimsza v Ungeltu režíroval Mezi úterým a pátkem od australské dramatičky Joanny Murray-Smith (1962). Ve světě známá, u nás opomíjená autorka mě okamžitě chytla a já se vnořil do jejího díla (asi vás nepřekvapí, že jsem psal k inscenaci program). Mezi úterým a pátkem vzniklo původně jako studijní práce(!), když Murray-Smith odjela na stáž do New Yorku. Bylo jí lehce přes třicet, a přesto napsala trefnou konverzační hru o pozdní manželské krizi. Lavírovala v ní mezi tragédií a komedií tak umně, že roli manželky, kterou muž kvůli mladé studentce opustí, přijala v rámci prezentačního scénického čtení na Broadwayi Meryl Streep (u nás pak Regina Rázlová).
Murray-Smith se poté do rodné Austrálie vrátila jako hvězda a hned navázala spolupráci s tamními prvoligovými soubory, zvláště pak se Sydney Theatre Company, Melbourne Theatre Company a Playbox Theatre Company. Do jejího díla jsem se chtěl pustit chronologicky, ale pozornost mi uzmula zpráva, že právě probíhá koprodukce světové premiéry její novinky s tajemným názvem Švýcarsko… V listopadu 2014 se poprvé hrálo v Sydney Theatre Company a v březnu 2015 se mělo hrát v Geffen Playhouse v Los Angeles.
Murray-Smith jsem zkoumal v únoru 2015. Nacházel jsem se tedy uprostřed dvou premiér hry, která je prý skvostný psychothriller pro dva herce. Ono „pro dva herce“ mi zvýšilo tepovou frekvenci. Ta vyskákala k rizikovým hodnotám, jakmile jsem si přečetl, že je to hra o kontroverzní autorce nejcharismatičtějšího vraha světové literatury Toma Ripleyho – o Patricii Highsmith… Talentovaný pan Ripley, šílená detektivní psychojízda o nezměrných možnostech sebe-proměn, patří mezi ty romány, které vás přesvědčí, že lidstvo se dělí jen na dva tábory: na ty, kteří ho četli, a na ty, kteří ho číst budou. Nečíst ho je vyloučeno.
Žádnou jinou hru jsem v tu chvíli nepotřeboval číst nutněji než novinku Murray-Smith. Ovšem ochota jejích agentů poslat text, než se uskuteční jeho oficiální světová premiéra, je prakticky nulová. Musel jsem chvilku počkat – premiéra v Geffen Playhouse byla za rohem. Krátce po ní jsem si text, nehledě na riziko urputné otravnosti, vynutil. Když mi ho naše drahá Ivetka, kterou znáte z pokladny, vytiskla a podávala, naskočila mi husí kůže. Když jsem pak hru četl, husí kůže neopadla. A dál neopadávala. Murray-Smith vystihla nejen styl Highsmith, které mrazivým příběhem vzdala hold, ale také její osobnost – opulentně vzteklou, zlou, krutou, zahořklou, psychopatickou, a zároveň fatálně zraněnou, křehkou, inteligentní a vtipnou. Zahrát tuhle energetickou a hrůzostrašnou atomovou výbušninu by byla výzva, která nemá v komorní dramatické literatuře obdoby.
Co bylo dál, tušíte – je to stále stejný příběh. Máte hru a čekáte, až přijde její čas. Přišel za 11 let. Zdá se vám to dlouho? Tak si vzpomeňte na blog o Cizích příbězích (mezi objevením Cizích příběhů a jejich premiérou uběhlo 17 let). Jako mávnutím kouzelného proutku nad Švýcarskem zajásal režisér Milan Schejbal. A následně i herečka Ivana Chýlková, která dokázala nahlédnout potenciál role a zároveň byla ochotná vystavit se patologické temnotě, kterou ponor do duše Highsmith přinese (ne všichni herci jsou takto odvážní).
Bylo to za pět minut dvanáct. Pár měsíců potom, co nám Ivana Chýlková řekla své „ano“, světovými médii proběhla zpráva, že se v Itálii bude natáčet film na základě hry Švýcarsko. Hlavní roli v něm měla hrát velehvězda Helen Mirren. Iritovala mě představa, že nás v premiéře předběhnou. Ani nevím proč... No dobře, vím, ale stydím se za to. Trpělo mé dramaturgické ego! Však si to představte: roky si schováváte krásný text a pak vám ho vyfoukne filmová produkce a vy budete poslouchat, že jste text nasadili, protože byl v kinech? Gůglil jsem o sto šest a snažil se vypátrat, na kdy je plánovaná premiéra filmu. Prý v průběhu roku 2026, nic konkrétnějšího jsem nenašel. Naše premiéry budou 21. a 22. března 2026. To by mohlo vyjít, uklidňoval jsem se. Pokud filmaři neplánují nějakou náhlou zradu, budeme první. Ego je v klidu, a tak se raději vraťme k týmu našeho českého divadelního Švýcarska.
Režisér Milan Schejbal je divákům Ungeltu dobře známý z Dovolené paní Josefy a ze Starých mistrů. A mně je dobře známý ještě odjinud – je to můj učitel z DAMU. On byl ten, který na přijímačkách na režii a dramaturgii v rozjitřeném vlasatém klukovi, co přišel z herectví na JAMU, zahlédl něco, v co uvěřil, přestože – upřímně řečeno – jsem část přijímaček dokonil. On byl ten, který mé vznešené divadelní vize držel při zemi, tedy při jevišti, aniž by je dusil. On byl ten, který se mě snažil učit nadhledu a lehkosti, přestože musel vidět, že toto jeho snažení nedopadá na úrodnou půdu (možná už tehdy věděl, že něco takového na úrodnou půdu dopadne až po letech v praxi). Dovolenou paní Josefy a Staré mistry jsme mu k režii zadali a u toho se domluvili, že třetí hru mu najdeme na tělo. Poslal jsem mu řadu titulů, ale Švýcarsko u něj vyhrálo na plné čáře.
Jméno Ivany Chýlkové vyslovil v tom samém telefonátu, ve kterém mi sdělil, že je ze Švýcarska nadšen. Byla to první jednoznačná volba, navzdory tomu, že Highsmith ve hře má mít 74 let. Ovšem role si vynucuje spíš plnou sílu než pokročilý věk – mládí Ivany Chýlkové nám hrálo do karet (první schůzku Ivana Chýlková započala glosou, která nás odbourala: „nejdříve si řekněme, že jsem na tuhle roli mladá“).
Ivana Chýlková je herečka, na kterou jsme si brousili zuby roky. V podstatě už od devadesátých a nultých let, kdy Ungeltu režijně dominoval Ladislav Smoček, viselo její jméno ve vzduchu. Vždyť Smoček byl její dvorní režisér a ona byla jeho dvorní herečkou! Ale cesta se zklikatila a Ivaně Chýlkové se jeviště Ungeltu vyhýbalo. Když s manželem předávala na 30. výročí židli, říkala, že po Ungeltu ani netoužila. Nesouviselo to s tím, o čem vtipkoval Vojta Dyk (že vysocí lidé se na miniaturní ungeltí jeviště se stropní klenbou skoro ani nevejdou), ale spíš s tím, že nikdy nehrála v komorním bytovém prostoru, kde má diváky na dosah ruky. Lákat ji to začalo až poslední dobou – a i tak si na důsledky blízkého hlediště musela na zkouškách zvykat. A nejen na to! Zhruba v půlce zkoušení si uvědomila, že Švýcarsko bude její první herecká zkušenost s komorní hrou pro dvě postavy v celé její dlouhé kariéře…!
Když to říkala, maličko jsem se lekl, protože po letech v Ungeltu už moc dobře vím, jak monstrózní rozdíl je mezi hraním v inscenaci pro dva a hraním v inscenaci, kde účinkují 4 a více herců. Skutečnost, že herec vůbec nesejde z jeviště, vyžaduje jiný druh techniky, řemesla, uvažování, rozložení sil, partneřiny, musíte jinak vystavět figuru, strukturu, gradaci, oblouk… Moc dobře taky vím, že váha této odlišnosti může před zkoušením působit jako zanedbatelná a její tíže narůstá až střetnutím s realitou jeviště…
Ale lekal jsem se zbytečně – Ivana Chýlková je persona ohromné vnitřní síly. Všechny nástrahy brzy odhalila a využila je. Jako jedna z mála českých hereček propojuje osobnostní herectví s herectvím proměny. Je sama sebou, ale zároveň je někým jiným – dramatickou postavou. Zní to jako nereálný nesmysl, o kterém bych si myslel, že je skutečně nesmysl, kdybych ji neznal. Naplňuje důležitý předpoklad herce, že když někam vstoupí, tak na sebe přirozeně strhne pozornost, nezáměrně, prostě jen tak. Kromě charismatu oplývá i obřím hereckým talentem, který násobí zkušenosti, pracovitost a poctivost. Přestože nic nenechává náhodě, nakonec je hravá a spontánní. Což bych zase považoval za nesmyslnou nemožnost, kdybych neznal Ivanu Chýlkovou.
Poctivá je v každém detailu procesu. Počínaje výběrem hereckého partnera. Intuitivně vytušila, že pokud má hrát hru pro dva a nemá s tím žádné zkušenosti, musí mít někoho, na koho je spoleh, s kým si rozumí a kdo ji inspiruje. Herecká partneřina v inscenacích pro dva herce je královská disciplína. Důsledně jsme spolu probírali mladé české herce a s Petrem Uhlíkem jsme vyrukovali, mám pocit, všichni tak nějak naráz.
Ivana Chýlková ho znala jako mnozí z vás z první série seriálu Metoda Markovič. Já ho znal z divadla, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem táhl repertoár. Dodneška si pamatuju, jak mi spadla brada, když jsem ho viděl v nenápadné, ale geniální hře Kennetha Lonergana Lobby Hero. Nevěřil jsem svým očím, kolika poloh je schopen a zároveň jsem dobře hádal, že to je jen zlomek jeho možností – paleta barev, se kterými maluje ve Švýcarsku je „vyzrálejší“ kafe... Navíc: i v Petrovi jako v Ivance blyští zázrak propojení osobnostního herectví s herectvím proměny.
Já o něm díky Ústí nad Labem neměl pochybnosti. Ivana Chýlková ho ale na jevišti neviděla, a tak vyrazila na sever na inscenaci Mluviti pravdu (Petr pak vyprávěl, jak se před inkriminovanou reprízou divadlem nesla zpráva, že v hledišti sedí Ivana Chýlková a nikdo neví proč). Přesně to je ta poctivost, o které jsem se zmiňoval. Věděla, že to je důležité, a tak tomu věnovala čas, energii i pozornost.
Potom, co Petra Uhlíka spatříte na jevišti, nemůžete chtít pracovat s nikým jiným. To berte jako ověřený axiom. Zavolali jsme Petrovi, který zrovna odcházel na volnou nohu, a on souhlasil. Neobával jsem se, že by to Ivance a Petrovi spolu nefungovalo, ale to, co nastalo mi stejně vyrazilo dech. Jejich jevištní chemie je elektrizující. Vím, že by to chtělo příklad, ale psát o něčem takovém nejde, to je potřeba vidět...
Ale dobře, zkusím to… Například náročný výkop inscenace. Začátky jsou složité obecně, zvláště v komorních hrách, které jsou založené na kontinuálním dialogu. Pokud se vydáte špatným směrem, obtížně se v průběhu jízdy mění. První půlka Švýcarska je hodinový mnohovrstevnatý rozhovor v alpské vile mezi izolovanou asociální spisovatelkou a nezvaným návštěvníkem z dalekého newyorského nakladatelství. Absolutní jednota místa, času a děje. Herci nemají žádný oddech, ani na vteřinu se nezhasne. V 19 hodin se rozsvítí reflektory, herci vskočí na tobogan a jedou až do přestávky. Ivanka s Petrem si prošli, jak naskočením na špatný tobogan, tak tím, že ho úplně minuli a letěli volným pádem, anebo na něj skočili po hlavě a svištěli tak rychle, že v půlce nevybrali zatáčku a vykolejili, anebo se na něm zašprajcli a nepohnuli se z místa… Ale způsob, jakým ohledávali možnosti inscenačního výkopu evokoval mistrovské muzikantské duo, které společně ladí své nástroje. A pak ten souzvuk…!
Na těchto zkouškách jsem si uvědomil, jak moc mám rád hry, v nichž se protínají dvě rozdílné herecké generace. Přesně to zbožňuju na Cestě k vodopádům (Jiří Langmajer a Anežka Šťastná), na Cizích příbězích (Milena Steinmasslová a Štěpánka Ligas) či na Tanečních hodinách (Petra Nesvačilová a Miroslav Táborský). Pro všechny strany to je osvěžující. Dva umělci z jiných generačních (i životních) bublin se vzájemně provokují k novým polohám, neboť svou existencí kontinuálně nabourávají zažité stereotypy. Překračují své stíny.
I proto můžu zodpovědně prohlásit, že Ivanu Chýlkovou jste takto ještě nikdy neviděli. Jsem pyšný na to, že v Ungeltu na vrcholu svých sil, zkušeností i vyzrálého talentu dostala roli, která jí umožňuje, aby těchto sil využila v plné palbě. Navíc ve vážné psychologické roli (poslední ryze vážnou činoherní roli měla v Činoherním klubu v roce 2014, a to právě v režii Ladislava Smočka…). Jsem si jistý, že z tohoto vrcholu dlouho nesejde a Patricii Highsmith bude hrát minimálně do 74 let. Ano, tohle je životní role. A Petr? Musím zodpovědně prohlásit, že jsem takový mladý herecký talent ještě nezažil.
Napsal Pavel Ondruch
Murray-Smith se poté do rodné Austrálie vrátila jako hvězda a hned navázala spolupráci s tamními prvoligovými soubory, zvláště pak se Sydney Theatre Company, Melbourne Theatre Company a Playbox Theatre Company. Do jejího díla jsem se chtěl pustit chronologicky, ale pozornost mi uzmula zpráva, že právě probíhá koprodukce světové premiéry její novinky s tajemným názvem Švýcarsko… V listopadu 2014 se poprvé hrálo v Sydney Theatre Company a v březnu 2015 se mělo hrát v Geffen Playhouse v Los Angeles.
Murray-Smith jsem zkoumal v únoru 2015. Nacházel jsem se tedy uprostřed dvou premiér hry, která je prý skvostný psychothriller pro dva herce. Ono „pro dva herce“ mi zvýšilo tepovou frekvenci. Ta vyskákala k rizikovým hodnotám, jakmile jsem si přečetl, že je to hra o kontroverzní autorce nejcharismatičtějšího vraha světové literatury Toma Ripleyho – o Patricii Highsmith… Talentovaný pan Ripley, šílená detektivní psychojízda o nezměrných možnostech sebe-proměn, patří mezi ty romány, které vás přesvědčí, že lidstvo se dělí jen na dva tábory: na ty, kteří ho četli, a na ty, kteří ho číst budou. Nečíst ho je vyloučeno.
Žádnou jinou hru jsem v tu chvíli nepotřeboval číst nutněji než novinku Murray-Smith. Ovšem ochota jejích agentů poslat text, než se uskuteční jeho oficiální světová premiéra, je prakticky nulová. Musel jsem chvilku počkat – premiéra v Geffen Playhouse byla za rohem. Krátce po ní jsem si text, nehledě na riziko urputné otravnosti, vynutil. Když mi ho naše drahá Ivetka, kterou znáte z pokladny, vytiskla a podávala, naskočila mi husí kůže. Když jsem pak hru četl, husí kůže neopadla. A dál neopadávala. Murray-Smith vystihla nejen styl Highsmith, které mrazivým příběhem vzdala hold, ale také její osobnost – opulentně vzteklou, zlou, krutou, zahořklou, psychopatickou, a zároveň fatálně zraněnou, křehkou, inteligentní a vtipnou. Zahrát tuhle energetickou a hrůzostrašnou atomovou výbušninu by byla výzva, která nemá v komorní dramatické literatuře obdoby.
Co bylo dál, tušíte – je to stále stejný příběh. Máte hru a čekáte, až přijde její čas. Přišel za 11 let. Zdá se vám to dlouho? Tak si vzpomeňte na blog o Cizích příbězích (mezi objevením Cizích příběhů a jejich premiérou uběhlo 17 let). Jako mávnutím kouzelného proutku nad Švýcarskem zajásal režisér Milan Schejbal. A následně i herečka Ivana Chýlková, která dokázala nahlédnout potenciál role a zároveň byla ochotná vystavit se patologické temnotě, kterou ponor do duše Highsmith přinese (ne všichni herci jsou takto odvážní).
Bylo to za pět minut dvanáct. Pár měsíců potom, co nám Ivana Chýlková řekla své „ano“, světovými médii proběhla zpráva, že se v Itálii bude natáčet film na základě hry Švýcarsko. Hlavní roli v něm měla hrát velehvězda Helen Mirren. Iritovala mě představa, že nás v premiéře předběhnou. Ani nevím proč... No dobře, vím, ale stydím se za to. Trpělo mé dramaturgické ego! Však si to představte: roky si schováváte krásný text a pak vám ho vyfoukne filmová produkce a vy budete poslouchat, že jste text nasadili, protože byl v kinech? Gůglil jsem o sto šest a snažil se vypátrat, na kdy je plánovaná premiéra filmu. Prý v průběhu roku 2026, nic konkrétnějšího jsem nenašel. Naše premiéry budou 21. a 22. března 2026. To by mohlo vyjít, uklidňoval jsem se. Pokud filmaři neplánují nějakou náhlou zradu, budeme první. Ego je v klidu, a tak se raději vraťme k týmu našeho českého divadelního Švýcarska.
Režisér Milan Schejbal je divákům Ungeltu dobře známý z Dovolené paní Josefy a ze Starých mistrů. A mně je dobře známý ještě odjinud – je to můj učitel z DAMU. On byl ten, který na přijímačkách na režii a dramaturgii v rozjitřeném vlasatém klukovi, co přišel z herectví na JAMU, zahlédl něco, v co uvěřil, přestože – upřímně řečeno – jsem část přijímaček dokonil. On byl ten, který mé vznešené divadelní vize držel při zemi, tedy při jevišti, aniž by je dusil. On byl ten, který se mě snažil učit nadhledu a lehkosti, přestože musel vidět, že toto jeho snažení nedopadá na úrodnou půdu (možná už tehdy věděl, že něco takového na úrodnou půdu dopadne až po letech v praxi). Dovolenou paní Josefy a Staré mistry jsme mu k režii zadali a u toho se domluvili, že třetí hru mu najdeme na tělo. Poslal jsem mu řadu titulů, ale Švýcarsko u něj vyhrálo na plné čáře.
Jméno Ivany Chýlkové vyslovil v tom samém telefonátu, ve kterém mi sdělil, že je ze Švýcarska nadšen. Byla to první jednoznačná volba, navzdory tomu, že Highsmith ve hře má mít 74 let. Ovšem role si vynucuje spíš plnou sílu než pokročilý věk – mládí Ivany Chýlkové nám hrálo do karet (první schůzku Ivana Chýlková započala glosou, která nás odbourala: „nejdříve si řekněme, že jsem na tuhle roli mladá“).
Ivana Chýlková je herečka, na kterou jsme si brousili zuby roky. V podstatě už od devadesátých a nultých let, kdy Ungeltu režijně dominoval Ladislav Smoček, viselo její jméno ve vzduchu. Vždyť Smoček byl její dvorní režisér a ona byla jeho dvorní herečkou! Ale cesta se zklikatila a Ivaně Chýlkové se jeviště Ungeltu vyhýbalo. Když s manželem předávala na 30. výročí židli, říkala, že po Ungeltu ani netoužila. Nesouviselo to s tím, o čem vtipkoval Vojta Dyk (že vysocí lidé se na miniaturní ungeltí jeviště se stropní klenbou skoro ani nevejdou), ale spíš s tím, že nikdy nehrála v komorním bytovém prostoru, kde má diváky na dosah ruky. Lákat ji to začalo až poslední dobou – a i tak si na důsledky blízkého hlediště musela na zkouškách zvykat. A nejen na to! Zhruba v půlce zkoušení si uvědomila, že Švýcarsko bude její první herecká zkušenost s komorní hrou pro dvě postavy v celé její dlouhé kariéře…!
Když to říkala, maličko jsem se lekl, protože po letech v Ungeltu už moc dobře vím, jak monstrózní rozdíl je mezi hraním v inscenaci pro dva a hraním v inscenaci, kde účinkují 4 a více herců. Skutečnost, že herec vůbec nesejde z jeviště, vyžaduje jiný druh techniky, řemesla, uvažování, rozložení sil, partneřiny, musíte jinak vystavět figuru, strukturu, gradaci, oblouk… Moc dobře taky vím, že váha této odlišnosti může před zkoušením působit jako zanedbatelná a její tíže narůstá až střetnutím s realitou jeviště…
Ale lekal jsem se zbytečně – Ivana Chýlková je persona ohromné vnitřní síly. Všechny nástrahy brzy odhalila a využila je. Jako jedna z mála českých hereček propojuje osobnostní herectví s herectvím proměny. Je sama sebou, ale zároveň je někým jiným – dramatickou postavou. Zní to jako nereálný nesmysl, o kterém bych si myslel, že je skutečně nesmysl, kdybych ji neznal. Naplňuje důležitý předpoklad herce, že když někam vstoupí, tak na sebe přirozeně strhne pozornost, nezáměrně, prostě jen tak. Kromě charismatu oplývá i obřím hereckým talentem, který násobí zkušenosti, pracovitost a poctivost. Přestože nic nenechává náhodě, nakonec je hravá a spontánní. Což bych zase považoval za nesmyslnou nemožnost, kdybych neznal Ivanu Chýlkovou.
Poctivá je v každém detailu procesu. Počínaje výběrem hereckého partnera. Intuitivně vytušila, že pokud má hrát hru pro dva a nemá s tím žádné zkušenosti, musí mít někoho, na koho je spoleh, s kým si rozumí a kdo ji inspiruje. Herecká partneřina v inscenacích pro dva herce je královská disciplína. Důsledně jsme spolu probírali mladé české herce a s Petrem Uhlíkem jsme vyrukovali, mám pocit, všichni tak nějak naráz.
Ivana Chýlková ho znala jako mnozí z vás z první série seriálu Metoda Markovič. Já ho znal z divadla, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem táhl repertoár. Dodneška si pamatuju, jak mi spadla brada, když jsem ho viděl v nenápadné, ale geniální hře Kennetha Lonergana Lobby Hero. Nevěřil jsem svým očím, kolika poloh je schopen a zároveň jsem dobře hádal, že to je jen zlomek jeho možností – paleta barev, se kterými maluje ve Švýcarsku je „vyzrálejší“ kafe... Navíc: i v Petrovi jako v Ivance blyští zázrak propojení osobnostního herectví s herectvím proměny.
Já o něm díky Ústí nad Labem neměl pochybnosti. Ivana Chýlková ho ale na jevišti neviděla, a tak vyrazila na sever na inscenaci Mluviti pravdu (Petr pak vyprávěl, jak se před inkriminovanou reprízou divadlem nesla zpráva, že v hledišti sedí Ivana Chýlková a nikdo neví proč). Přesně to je ta poctivost, o které jsem se zmiňoval. Věděla, že to je důležité, a tak tomu věnovala čas, energii i pozornost.
Potom, co Petra Uhlíka spatříte na jevišti, nemůžete chtít pracovat s nikým jiným. To berte jako ověřený axiom. Zavolali jsme Petrovi, který zrovna odcházel na volnou nohu, a on souhlasil. Neobával jsem se, že by to Ivance a Petrovi spolu nefungovalo, ale to, co nastalo mi stejně vyrazilo dech. Jejich jevištní chemie je elektrizující. Vím, že by to chtělo příklad, ale psát o něčem takovém nejde, to je potřeba vidět...
Ale dobře, zkusím to… Například náročný výkop inscenace. Začátky jsou složité obecně, zvláště v komorních hrách, které jsou založené na kontinuálním dialogu. Pokud se vydáte špatným směrem, obtížně se v průběhu jízdy mění. První půlka Švýcarska je hodinový mnohovrstevnatý rozhovor v alpské vile mezi izolovanou asociální spisovatelkou a nezvaným návštěvníkem z dalekého newyorského nakladatelství. Absolutní jednota místa, času a děje. Herci nemají žádný oddech, ani na vteřinu se nezhasne. V 19 hodin se rozsvítí reflektory, herci vskočí na tobogan a jedou až do přestávky. Ivanka s Petrem si prošli, jak naskočením na špatný tobogan, tak tím, že ho úplně minuli a letěli volným pádem, anebo na něj skočili po hlavě a svištěli tak rychle, že v půlce nevybrali zatáčku a vykolejili, anebo se na něm zašprajcli a nepohnuli se z místa… Ale způsob, jakým ohledávali možnosti inscenačního výkopu evokoval mistrovské muzikantské duo, které společně ladí své nástroje. A pak ten souzvuk…!
Na těchto zkouškách jsem si uvědomil, jak moc mám rád hry, v nichž se protínají dvě rozdílné herecké generace. Přesně to zbožňuju na Cestě k vodopádům (Jiří Langmajer a Anežka Šťastná), na Cizích příbězích (Milena Steinmasslová a Štěpánka Ligas) či na Tanečních hodinách (Petra Nesvačilová a Miroslav Táborský). Pro všechny strany to je osvěžující. Dva umělci z jiných generačních (i životních) bublin se vzájemně provokují k novým polohám, neboť svou existencí kontinuálně nabourávají zažité stereotypy. Překračují své stíny.
I proto můžu zodpovědně prohlásit, že Ivanu Chýlkovou jste takto ještě nikdy neviděli. Jsem pyšný na to, že v Ungeltu na vrcholu svých sil, zkušeností i vyzrálého talentu dostala roli, která jí umožňuje, aby těchto sil využila v plné palbě. Navíc ve vážné psychologické roli (poslední ryze vážnou činoherní roli měla v Činoherním klubu v roce 2014, a to právě v režii Ladislava Smočka…). Jsem si jistý, že z tohoto vrcholu dlouho nesejde a Patricii Highsmith bude hrát minimálně do 74 let. Ano, tohle je životní role. A Petr? Musím zodpovědně prohlásit, že jsem takový mladý herecký talent ještě nezažil.
Napsal Pavel Ondruch
