100. repríza Tanečních hodin
26. července 2025 jsme na Letní scéně oslavili stou reprízu Tanečních hodin. Českou premiéru u nás měly 22. března 2019. Hru jsme tehdy našli pro Petru Nesvačilovou. Jeden z nejoriginálnějších hereckých párů v Ungeltu s ní posléze vytvořil Miroslav Táborský. A minulý týden se už po sté prokázalo, že střet jejich světů nestárne.
Na autora Tanečních hodin, amerického dramatika Marka St. Germaina, jsem narazil při průzkumu repertoáru amerických regionálních divadel. Inspirovaly mě totiž stížnosti několika dramatiků na směr, jakým se vyvíjí divadelní produkce na Broadwayi. Stýskali si, že doby, kdy se na Broadwayi – navíc s komerčním úspěchem – uvádělo mimořádně náročné drama tehdy začínajícího dramatika Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, jsou dávno pryč. Současná Broadway (až na pár čestných výjimek) adoruje velkovýpravné blyštivé a tím pádem nerizikové muzikály. Odvaha produkovat současné činoherní texty je tam prý čím dál menší. A tak současní američtí dramatici nachází útočiště mimo centrum.
Mark St. Germain je celý život spojen s regionální divadelní společností Barrington Stage Company v Berkshires v západním Massachusetts. Na první pohled mě zaujalo jeho tvůrčí spojení se zakladatelkou souboru, režisérkou a od roku 2022 „emeritní principálkou“ Julianne Boyd. Spojení psavce s divadelním praktikem většinou zaručuje plnokrevný divadelní materiál. Germain s Boyd nebyli výjimkou.
Začal jsem Germainovými nejznámějšími hrami, které nazývá „historickými fikcemi“ – Poslední sezení u doktora Freuda a Relativita. Vynikaly vytříbeným řemeslem a skvostnými dialogy, avšak víc mě nechytly. Přiznám se vám, že mi historické fikce přijdou trošku – a teď musím použít slovo, které jsem pochytil při brněnských studiích – „vošajslich“. Nejde jen o to, že zachytit génie formátu Freuda či Einsteina je laťka, o jejíž překročitelnosti si nejsem vůbec jistý (příliš snadno hrozí, že se jejich osobnosti omezí na pikantní historky či zjednodušené proklamace), hlavně jde o to, že pravda a lež se v historické fikci povážlivě prolínají.
Co se vám vybaví, když se řekne Antonio Salieri? Asi buď skvostné drama Petera Shaffera Amadeus, anebo stejnojmenný film Miloše Formana, který ze Shafferovy hry vychází. Kolik z vás ale tuší, že je to z historického hlediska lež? Že Salieri rozhodně nebyl průměrný skladatel a že o jeho závistivém vztahu k Mozartovi nemáme žádné důkazy? Příklad můžeme najít i v tuzemsku: vzpomínáte, jak se Jany Štěpánkové dotklo zobrazení její rodiny v televizním seriálu Bohéma? Stále ve mně rezonuje její hlas plný trýznivé směsi bolesti a zloby, jímž se mě v šatně tázala, proč tvůrci použili pravá jména, když si zjevně vymýšlí. Inu, historická fikce…
Dvě nejslavnější Germainovy hry jsem proto odložil (pikantní je, že ve stejné době, aniž bychom to o sobě tušili, se jimi probírali také v Divadle v Řeznické; nadchlo mě, že se je odvážili zinscenovat – výsledky doporučuji nejen jako skvělý příspěvek k výše naznačenému tématu). Místo nich jsem zaměřil pozornost na ty Germainovy hry, které vznikly z ničeho, tedy ty, které inspiroval pouze tvůrčí duch autora. Lačně jsem se vrhnul především po textu, který byl určen 2 hercům – po Tanečních hodinách. Trefa! Postava Sengy dokonale seděla mé představě o tom, s jakou rolí by se v Ungeltu měla Petra Nesvačilová potkat po problémové dceři v Mezi úterým a pátkem a po nekonformní zlatokopce ve Skořápce. Umožňovala jí využít komediální dovednosti a zároveň jí nabízela polohy, které v Ungeltu ještě neměla možnost rozvinout. Petra s rolí okamžitě souhlasila. Stáli jsme pak před úkolem obsadit Evera. A začalo dobrodružství!
Taneční hodiny si v USA zvlášť oblíbily studentské spolky, divadelní školy a mladí začínající herci. Přestože ve hře autor explicitně neuvádí věk postav, jednoznačně ze čtení vyplývá, že Senga je mladá tanečnice na počátku kariéry. Ever sice tak jednoznačně věkově zařaditelný není, ale i u něj je zřejmé, že ho autor zamýšlel jako generačního souputníka dívčí hrdinky. Stačí si zadat na YouTube originální název hry a najdete mnoho ukázek ze školních inscenací, v nichž Sengu a Evera hrají stejně staří herci. Mně se na tom ale něco nezdálo.
Znervózňovala mě dějová předvídatelnost hry. Každé drama, a zvláště pak romantická komedie, se bez překvapení neobejde. Ve chvíli, kdy divák od první scény pozná, že se pár milostně sblíží, ochabuje jeho pozornost a přichází strašák každého režiséra – nuda. Když ve hře vystupují jen 2 herci, je to ještě složitější. Jdete-li na romantickou komedii s 2 aktéry, tak asi vytušíte, mezi kým ona romantika proběhne… Jak tedy tohle očekávání narušit? Jak zaručit dějový „twist“, který nakopne diváckou pozornost?
Když se vám nedaří najít klíč, zaměřte se na obsazení. Jakmile jsem si Evera představil o generaci staršího, Taneční hodiny se nečetly jako skvostně napsaná, leč maličko banální romantická komedie, ale jako překvapivý příběh o transformaci dvou komet z nekompatibilních vesmírů, které se náhodně v pravý čas potkaly, aby se pak rozpojily a putovaly dál. Došlo mi, že ve chvíli, kdy Senga bude s Everem tvořit na první – „předsudečný“ – pohled nesourodý pár, konec první půlky bude nejen překvapení, ale přímo šok! Trefa podruhé.
A tak jsme se s Milanem jali přemýšlet o tom, kdo z českých herců starší generace je největším protikladem Petry. S kým byste si vůbec nepředstavili, že by mohla mít milostné vzplanutí? A to nás přivedlo k Mirkovi Táborskému. Už když v Ungeltu v roce 2017 debutoval v Životě podle Jonesových, bylo jasné, že je odborník na postavy vykazující jakékoli poruchy autistického spektra. Trefa potřetí, která nakonec vedla ke standing ovation na české premiéře v březnu 2019.
Byl jsem zvědavý, jak se bude jejich generační dynamika při reprízách vyvíjet, zvláště pak v souvislosti s jejich zráním. Tohle na středoevropském repertoárovém divadle zbožňuju – inscenaci můžete sledovat v průběhu několika let a zkoumat její přirozené, někdy nápadné a někdy nenápadné, proměny. Ty nezpůsobuje jen to, že herci každou další reprízou nabývají sebejistoty a jsou čím dál sehranější, ale také to, že se proměňují, stárnou a mají nové náhledy a životní zkušenosti. Příklad tohoto procesu demonstruji na situaci z konce prvního jednání – na mé vůbec nejoblíbenější milostné scéně, jakou jsem kdy režíroval.
Milostné scény na divadle jsou noční můrou pro režiséry i herce. Když se na sebe dva herci takříkajíc „lepí“, je obtížné udržet napětí i dramatičnost. Už Shakespeare moc dobře věděl, že jevištní erotičnosti nejlépe docílí prostorovou překážkou (rozdychtěná Julie na balkóně a rozdychtěný Romeo hluboko pod ní), anebo situační překážkou (rozdychtěná Julie za rozbřesku přesvědčuje stejně rozdychtěného Romea, aby si dali druhé kolo, přestože hrozí, že Romea naleznou a zabijí). V divadelních milostných scénách musíte ono „lepení“, co nejvíce oddálit – zajímá nás, jak k aktu dojde, ne akt samotný (tomu se čile věnuje jiné odvětví). I proto skvělých milostných scén v dramatické literatuře není tolik, kolik byste čekali. V repertoáru Ungeltu najdete jen 3 milostné scény. Ke všem tíhnu natolik, že stojí za (další) odbočku:
První: překážka v milostném spojení v Rande s feministou, s jakou přišla dramatička Samantha Ellis, je geniální nápad, tragický i komický zároveň. O milostný akt se tu snaží dva lidi, kterým překáží jejich traumata a kteří se z počátku vlastně ani moc nepřitahují. Překvapilo mě, jak mocně tato situace v publiku rezonuje – několikrát jsem již zažil, že celé hlediště freneticky tleskalo, když ke spojení nakonec přece jen došlo…
Druhá: Brácha je doslova nabitý erotikou – když sudičky dávaly do vínku sexuální energii našim třem hercům, dost jim „ujela“ ruka. Což se netýká jen Marka, Igora a Verunky, ale i Klárky Suché, která se s oběma kluky „peleší“ stejně vášnivě jako se „pelešila“ Verunka (mimochodem: žádná jiná scéna se v mém režijním životě nenazkoušela rychleji než tato).
Třetí: a jsme zpět u Tanečních hodin. Autista, který nesnáší doteky najde odvahu k tomu, aby se pomiloval se zraněnou ženou; opuštěná tanečnice se ve zlomovém období svého života rozhodne pomilovat s mužem, aby jeho i sebe uzdravila. Tohle situační rozložení mě pokaždé dojme. Když se peleší krásní zdraví dvacátníci, není na tom nic zvláštního, ale když se peleší někdo, kdo se, ať už zdravím (Senga) či věkem (Ever), vymyká instagramovým standardům umělé krásy, je to prostě neuměle krásné. Křehkost a něha, s jakou Senga a Ever debatují o kondomu a jestli ho umí „nasadit“ („Pokud je jeden konec otevřený, není to evidentní?“) mě rozesmál už po sté. A posté jsem měl husí kůži v okamžiku, kdy Ever neobratně rozepíná Senze ortézu a ona mu dovoluje, aby se její zraněné nohy dotknul… Esence intimity!
A právě tato scéna se během 6 let hraní nejvíce proměnila. Při prvních reprízách v roce 2019 působila jako momentální, alkoholem podpořené vzplanutí mladinké tanečnice a stárnoucího autisty. Senga a Ever v roce 2025 se racionálně a zcela vědomě rozhodnou vzájemně si pomoci. Společně se vymotají ze začarovaného kruhu pomocí nejstarší léčivé síly – něhy. Zralý posun vyzrálých herců je logický. Vždyť Petra Nesvačilová za těch 6 let úžasně dospěla (nejen tím, že se stala mámou) a Mirek Táborský se ze středňáka padesátníka rázem proměnil v „nestředňáka“ šedesátníka.
Ovšem inscenace se vyvíjela i nezávisle na hercích. Zapůsobil na ni jiný společenský kontext. Opět příklad:
V roce 2019 se sice o autismu mluvilo, ale pořád ještě nebyl běžnou součástí veřejné debaty. Vzpomínám si, jak na tiskové konferenci jistému novináři vysvětlovala Linda Skarlandtová, tehdejší tisková mluvčí nejen Ungeltu, ale také Národního ústavu pro autismus, že by neměl používat spojení „trpět autismem“. Divil se; hádám, že Lindu podezříval ze slovíčkaření. Dnes se ničemu takovému nikdo nediví. Autismus se stal běžnou součástí našeho světa. Ostatně „má“ ho leckdo, aniž by jím „trpěl“ (stejně jako Ever). Plody osvěty se projevují v tom, co následuje po Everově přiznání ve 2. scéně: „Mám formu autismu, které se říká Aspergerův syndrom“. Ještě na premiéře v roce 2019 Sengina odpověď („Vy jste autista?“) prozrazovala šok. Na sté repríze už tuto repliku pojala Petra jinak, s podtextem: „no jasně, jaktože mě to nenapadlo dřív?“.
Často se říká, že film stárne mnohem rychleji než divadlo. Film je zakonzervovaný, statický, zatímco divadelní inscenace se neustále proměňuje. A co se mění, žije. Divadelní dílo pulsuje životem až do derniéry, kdy nečekaně umře a navěky zmizí ze světa. I proto doporučuji, abyste Taneční hodiny neprošvihli. A pokud jste je již viděli, z výše řečeného snad jasně vyplývá, že byste si to měli zopakovat…
Pavel Ondruch
P.S. Ještě vás chci upozornit na jeden detail: v Tanečních hodinách hraje také Alena Vránová s Petrem Kostkou. Ačkoli je slyšíme pouze z nahrávky, považuji jejich tetičku a strýčka za fenomenální ukázku toho, jak lze na malé ploše vytvořit figuru.
P.P.S. Donedávna měl Ungelt na repertoáru inscenaci se čtvrtou milostnou scénou. Mám na mysli žhavý polibek Aleny Mihulové s Jitkou Smutnou v Přítelkyních. S inscenací jsme se sice rozloučili 11. května 2025, ale tento moment z hlavy nevyženu ještě dlouho (a ani nechci).
P.P.P.S. Když Mark St. Germain viděl naše inscenační fotografie, hned mi nadšeně napsal, že vždycky snil o starším Everovi...
Mark St. Germain je celý život spojen s regionální divadelní společností Barrington Stage Company v Berkshires v západním Massachusetts. Na první pohled mě zaujalo jeho tvůrčí spojení se zakladatelkou souboru, režisérkou a od roku 2022 „emeritní principálkou“ Julianne Boyd. Spojení psavce s divadelním praktikem většinou zaručuje plnokrevný divadelní materiál. Germain s Boyd nebyli výjimkou.
Začal jsem Germainovými nejznámějšími hrami, které nazývá „historickými fikcemi“ – Poslední sezení u doktora Freuda a Relativita. Vynikaly vytříbeným řemeslem a skvostnými dialogy, avšak víc mě nechytly. Přiznám se vám, že mi historické fikce přijdou trošku – a teď musím použít slovo, které jsem pochytil při brněnských studiích – „vošajslich“. Nejde jen o to, že zachytit génie formátu Freuda či Einsteina je laťka, o jejíž překročitelnosti si nejsem vůbec jistý (příliš snadno hrozí, že se jejich osobnosti omezí na pikantní historky či zjednodušené proklamace), hlavně jde o to, že pravda a lež se v historické fikci povážlivě prolínají.
Co se vám vybaví, když se řekne Antonio Salieri? Asi buď skvostné drama Petera Shaffera Amadeus, anebo stejnojmenný film Miloše Formana, který ze Shafferovy hry vychází. Kolik z vás ale tuší, že je to z historického hlediska lež? Že Salieri rozhodně nebyl průměrný skladatel a že o jeho závistivém vztahu k Mozartovi nemáme žádné důkazy? Příklad můžeme najít i v tuzemsku: vzpomínáte, jak se Jany Štěpánkové dotklo zobrazení její rodiny v televizním seriálu Bohéma? Stále ve mně rezonuje její hlas plný trýznivé směsi bolesti a zloby, jímž se mě v šatně tázala, proč tvůrci použili pravá jména, když si zjevně vymýšlí. Inu, historická fikce…
Dvě nejslavnější Germainovy hry jsem proto odložil (pikantní je, že ve stejné době, aniž bychom to o sobě tušili, se jimi probírali také v Divadle v Řeznické; nadchlo mě, že se je odvážili zinscenovat – výsledky doporučuji nejen jako skvělý příspěvek k výše naznačenému tématu). Místo nich jsem zaměřil pozornost na ty Germainovy hry, které vznikly z ničeho, tedy ty, které inspiroval pouze tvůrčí duch autora. Lačně jsem se vrhnul především po textu, který byl určen 2 hercům – po Tanečních hodinách. Trefa! Postava Sengy dokonale seděla mé představě o tom, s jakou rolí by se v Ungeltu měla Petra Nesvačilová potkat po problémové dceři v Mezi úterým a pátkem a po nekonformní zlatokopce ve Skořápce. Umožňovala jí využít komediální dovednosti a zároveň jí nabízela polohy, které v Ungeltu ještě neměla možnost rozvinout. Petra s rolí okamžitě souhlasila. Stáli jsme pak před úkolem obsadit Evera. A začalo dobrodružství!
Taneční hodiny si v USA zvlášť oblíbily studentské spolky, divadelní školy a mladí začínající herci. Přestože ve hře autor explicitně neuvádí věk postav, jednoznačně ze čtení vyplývá, že Senga je mladá tanečnice na počátku kariéry. Ever sice tak jednoznačně věkově zařaditelný není, ale i u něj je zřejmé, že ho autor zamýšlel jako generačního souputníka dívčí hrdinky. Stačí si zadat na YouTube originální název hry a najdete mnoho ukázek ze školních inscenací, v nichž Sengu a Evera hrají stejně staří herci. Mně se na tom ale něco nezdálo.
Znervózňovala mě dějová předvídatelnost hry. Každé drama, a zvláště pak romantická komedie, se bez překvapení neobejde. Ve chvíli, kdy divák od první scény pozná, že se pár milostně sblíží, ochabuje jeho pozornost a přichází strašák každého režiséra – nuda. Když ve hře vystupují jen 2 herci, je to ještě složitější. Jdete-li na romantickou komedii s 2 aktéry, tak asi vytušíte, mezi kým ona romantika proběhne… Jak tedy tohle očekávání narušit? Jak zaručit dějový „twist“, který nakopne diváckou pozornost?
Když se vám nedaří najít klíč, zaměřte se na obsazení. Jakmile jsem si Evera představil o generaci staršího, Taneční hodiny se nečetly jako skvostně napsaná, leč maličko banální romantická komedie, ale jako překvapivý příběh o transformaci dvou komet z nekompatibilních vesmírů, které se náhodně v pravý čas potkaly, aby se pak rozpojily a putovaly dál. Došlo mi, že ve chvíli, kdy Senga bude s Everem tvořit na první – „předsudečný“ – pohled nesourodý pár, konec první půlky bude nejen překvapení, ale přímo šok! Trefa podruhé.
A tak jsme se s Milanem jali přemýšlet o tom, kdo z českých herců starší generace je největším protikladem Petry. S kým byste si vůbec nepředstavili, že by mohla mít milostné vzplanutí? A to nás přivedlo k Mirkovi Táborskému. Už když v Ungeltu v roce 2017 debutoval v Životě podle Jonesových, bylo jasné, že je odborník na postavy vykazující jakékoli poruchy autistického spektra. Trefa potřetí, která nakonec vedla ke standing ovation na české premiéře v březnu 2019.
Byl jsem zvědavý, jak se bude jejich generační dynamika při reprízách vyvíjet, zvláště pak v souvislosti s jejich zráním. Tohle na středoevropském repertoárovém divadle zbožňuju – inscenaci můžete sledovat v průběhu několika let a zkoumat její přirozené, někdy nápadné a někdy nenápadné, proměny. Ty nezpůsobuje jen to, že herci každou další reprízou nabývají sebejistoty a jsou čím dál sehranější, ale také to, že se proměňují, stárnou a mají nové náhledy a životní zkušenosti. Příklad tohoto procesu demonstruji na situaci z konce prvního jednání – na mé vůbec nejoblíbenější milostné scéně, jakou jsem kdy režíroval.
Milostné scény na divadle jsou noční můrou pro režiséry i herce. Když se na sebe dva herci takříkajíc „lepí“, je obtížné udržet napětí i dramatičnost. Už Shakespeare moc dobře věděl, že jevištní erotičnosti nejlépe docílí prostorovou překážkou (rozdychtěná Julie na balkóně a rozdychtěný Romeo hluboko pod ní), anebo situační překážkou (rozdychtěná Julie za rozbřesku přesvědčuje stejně rozdychtěného Romea, aby si dali druhé kolo, přestože hrozí, že Romea naleznou a zabijí). V divadelních milostných scénách musíte ono „lepení“, co nejvíce oddálit – zajímá nás, jak k aktu dojde, ne akt samotný (tomu se čile věnuje jiné odvětví). I proto skvělých milostných scén v dramatické literatuře není tolik, kolik byste čekali. V repertoáru Ungeltu najdete jen 3 milostné scény. Ke všem tíhnu natolik, že stojí za (další) odbočku:
První: překážka v milostném spojení v Rande s feministou, s jakou přišla dramatička Samantha Ellis, je geniální nápad, tragický i komický zároveň. O milostný akt se tu snaží dva lidi, kterým překáží jejich traumata a kteří se z počátku vlastně ani moc nepřitahují. Překvapilo mě, jak mocně tato situace v publiku rezonuje – několikrát jsem již zažil, že celé hlediště freneticky tleskalo, když ke spojení nakonec přece jen došlo…
Druhá: Brácha je doslova nabitý erotikou – když sudičky dávaly do vínku sexuální energii našim třem hercům, dost jim „ujela“ ruka. Což se netýká jen Marka, Igora a Verunky, ale i Klárky Suché, která se s oběma kluky „peleší“ stejně vášnivě jako se „pelešila“ Verunka (mimochodem: žádná jiná scéna se v mém režijním životě nenazkoušela rychleji než tato).
Třetí: a jsme zpět u Tanečních hodin. Autista, který nesnáší doteky najde odvahu k tomu, aby se pomiloval se zraněnou ženou; opuštěná tanečnice se ve zlomovém období svého života rozhodne pomilovat s mužem, aby jeho i sebe uzdravila. Tohle situační rozložení mě pokaždé dojme. Když se peleší krásní zdraví dvacátníci, není na tom nic zvláštního, ale když se peleší někdo, kdo se, ať už zdravím (Senga) či věkem (Ever), vymyká instagramovým standardům umělé krásy, je to prostě neuměle krásné. Křehkost a něha, s jakou Senga a Ever debatují o kondomu a jestli ho umí „nasadit“ („Pokud je jeden konec otevřený, není to evidentní?“) mě rozesmál už po sté. A posté jsem měl husí kůži v okamžiku, kdy Ever neobratně rozepíná Senze ortézu a ona mu dovoluje, aby se její zraněné nohy dotknul… Esence intimity!
A právě tato scéna se během 6 let hraní nejvíce proměnila. Při prvních reprízách v roce 2019 působila jako momentální, alkoholem podpořené vzplanutí mladinké tanečnice a stárnoucího autisty. Senga a Ever v roce 2025 se racionálně a zcela vědomě rozhodnou vzájemně si pomoci. Společně se vymotají ze začarovaného kruhu pomocí nejstarší léčivé síly – něhy. Zralý posun vyzrálých herců je logický. Vždyť Petra Nesvačilová za těch 6 let úžasně dospěla (nejen tím, že se stala mámou) a Mirek Táborský se ze středňáka padesátníka rázem proměnil v „nestředňáka“ šedesátníka.
Ovšem inscenace se vyvíjela i nezávisle na hercích. Zapůsobil na ni jiný společenský kontext. Opět příklad:
V roce 2019 se sice o autismu mluvilo, ale pořád ještě nebyl běžnou součástí veřejné debaty. Vzpomínám si, jak na tiskové konferenci jistému novináři vysvětlovala Linda Skarlandtová, tehdejší tisková mluvčí nejen Ungeltu, ale také Národního ústavu pro autismus, že by neměl používat spojení „trpět autismem“. Divil se; hádám, že Lindu podezříval ze slovíčkaření. Dnes se ničemu takovému nikdo nediví. Autismus se stal běžnou součástí našeho světa. Ostatně „má“ ho leckdo, aniž by jím „trpěl“ (stejně jako Ever). Plody osvěty se projevují v tom, co následuje po Everově přiznání ve 2. scéně: „Mám formu autismu, které se říká Aspergerův syndrom“. Ještě na premiéře v roce 2019 Sengina odpověď („Vy jste autista?“) prozrazovala šok. Na sté repríze už tuto repliku pojala Petra jinak, s podtextem: „no jasně, jaktože mě to nenapadlo dřív?“.
Často se říká, že film stárne mnohem rychleji než divadlo. Film je zakonzervovaný, statický, zatímco divadelní inscenace se neustále proměňuje. A co se mění, žije. Divadelní dílo pulsuje životem až do derniéry, kdy nečekaně umře a navěky zmizí ze světa. I proto doporučuji, abyste Taneční hodiny neprošvihli. A pokud jste je již viděli, z výše řečeného snad jasně vyplývá, že byste si to měli zopakovat…
Pavel Ondruch
P.S. Ještě vás chci upozornit na jeden detail: v Tanečních hodinách hraje také Alena Vránová s Petrem Kostkou. Ačkoli je slyšíme pouze z nahrávky, považuji jejich tetičku a strýčka za fenomenální ukázku toho, jak lze na malé ploše vytvořit figuru.
P.P.S. Donedávna měl Ungelt na repertoáru inscenaci se čtvrtou milostnou scénou. Mám na mysli žhavý polibek Aleny Mihulové s Jitkou Smutnou v Přítelkyních. S inscenací jsme se sice rozloučili 11. května 2025, ale tento moment z hlavy nevyženu ještě dlouho (a ani nechci).
P.P.P.S. Když Mark St. Germain viděl naše inscenační fotografie, hned mi nadšeně napsal, že vždycky snil o starším Everovi...
