Janě Štěpánkové v roce 2000 nebyla v Divadle na Vinohradech prodloužena smlouva a ona odešla na volnou nohu. Divadlu jako takovému se sice nevyhýbala, ale svůj čas věnovala především televizi a filmu. Často říkala, že pokud se má na jeviště vrátit, musí to být „něco“. Milan Hein pečlivě vybíral, čím by ji mohl zaujmout, ale Jana Štěpánková mu se svým typickým jízlivým humorem odmítala jednu hru za druhou. Francouzská jevištní road-movie autorů Palmade Pierrea a Christophra Duthurona patří k těm textům, které odmítnout nejde. Podlehl jí nejdříve překladatel Alexander Jerie, který ji přivezl z Francie, kde měla premiéru v září 2007, pak Milan Hein a nakonec – konečně! – Jana Štěpánková. Příběh založený na společném útěku nonkonformní seniorky a frustrované manželky vyžadoval stejně originální spoluhráčku. Jana Štěpánková si vybrala Zlatu Adamovskou. Pro obě dvě to byl velkolepý vstup na prkna Ungeltu – 361 repríz je úžasné číslo. Zlata Adamovská v Ungeltu poté nazkoušela další tři role (Vzpomínky zůstanou, Sklenice vody a V lese černém, hlubokém) a Jana Štěpánková jednu (Pardál) – Na útěku ale nebylo možné ničím překonat. Inscenaci hrály do poslední chvíle. Tedy dokud Jana Štěpánková v roce 2018 nezemřela.
