Ota Ornest zásadně ovlivnil směřování Ungeltu. Jeho tehdejší herecký soubor v Městských divadlech pražských sledoval mladý Milan Hein se zatajeným dechem, zvláště pak Alenu Vránovou, Petra Kostku a Františka Němce. Představoval si, že kdyby měl své divadlo, oni tři by v něm měli pevné místo. V Ungeltu své místo našla nejdříve Alena Vránová, bylo však jen otázkou času, kdy se k ní přidá i Petr Kostka a František Němec. Ovšem takovým bardům nebylo možné nabídnout jen tak nějaký text. Když překladatel Pavel Dominik poslal Milanovi Heinovi hru Williama Douglase Homea z roku 1977, bylo jasno. Text oplýval přesně takovým šarmantním britským humorem a konverzační lehkostí, jakým oplývala řada inscenací vrcholné éry Městských divadel pražských. Trio Vránové, Němce a Kostky tento žánr mistrovsky ovládalo. Pro tak výjimečný projekt nebylo možné oslovit nikoho jiného než režiséra Ladislava Smočka. Uhrančivá inscenace, která byla učebnicí herectví, režie, konverzace a humoru, se hrála až do prosince 2016. A mohla by se hrát dodnes. Alena Vránová se však ten rok obdivuhodně rozhodla svou divadelní kariéru ukončit. Derniéra Ledňáčka a odchod Aleny Vránové do zaslouženého důchodu, byla jedna z nejemotivnějších chvil, jaké Ungelt zažil.
